Poslední předpremiérová generálka nového tanečního muzikálu na motivy románu Joža Nižnánského Čachtická paní v režii Libora Vaculíka, s hudbou Petra Maláska, dala jasně najevo, že se v Plzni, konkrétně v divadle J. K. Tyla, opět chystá dílo, jež diváka zaujme. A to ať už dává přednost čistě jenom muzikálu nebo baletu.
Režisér, choreograf a libretista tohoto představení Libor Vaculík totiž znovu tyto dva žánry spojil tak, že do sebe dokonale zapadají. Vše je navíc podtrženo hudbou Petra Maláska, která jak zpěváky tak tanečníky ideálně doplňuje a přitom z díla nijak nevyčnívá - je jeho součástí. 
Texty písní jsou dílem Václava Kopty, a i když pár veršů působí poněkud jednoduše, dají se též označit za zdařilé.
Vyzdvihnout je však třeba i kostýmy Romana Šolce. Největšího počtu převleků se pochopitelně dočká hlavní postava Alžběty Báthoryové, ale i ostatní role, byť mají jen jediný kostým, jsou charakterizovány tím nejlepším způsobem. Návrhář opravdu odvedl výbornou práci.
Aby byl přehled těch, kteří se na představení podíleli kompletní, je třeba ještě dodat, že o scénu se postaral 
Martin Černý a hlasovým poradcem byl Eduard Klezla.
Jak už bylo řečeno taneční muzikál vznikl na motivy Joža Nižnánského Čachtická paní. Toto dílo vychází ze skutečných událostí, které se odehrávaly na přelomu 16. a 17. století v Čachticích. O tamější hraběnce Alžbětě Báthoryové kolovaly zvěsti, že vraždila nevinné dívky, aby se sama mohla koupat v jejich krvi, a tím si zachovala krásu a mládí. Přestože sama byla donucena k sňatku - 
možná právě v tom je hlavní důvod její krutosti - tak i ona chce svou nemanželskou a tajenou dceru provdat za staršího muže. Neuznává cit, který Eržika chová k Andreji Drozdovi, jednomu ze zbojníků, kteří vniknou na hraběnčin hrad...
Samotná generálka byla obsazena stejně jako sobotní premiéra. Představitelka hlavní role Hana Seidlová podává naprosto přesvědčivý výkon a to nejen herecký, ale i pěvecký. 
O tom, jak ona sama vnímá tuto postavu, si můžete přečíst v rozhovoru, který nám po generálce poskytla. Najdete jej na konci článku.
Druhou a zároveň poslední živě zpívanou rolí je postava Ficka, v níž se předvedl Zbyněk Fric. Pod vedením režiséra Libora Vaculíka ztvárňuje opět zápornou roli, kterou herecky, pěvecky i tanečně zvládá na výbornou. 
I on se s námi podělil o to, jaké pro něj bylo sžívání s kulhajícím sluhou.
Ostatní stěžejní postavy jsou už tanečního charakteru. Celým dílem provází v rolích vypravěček osm obětí čachtické paní. Protože se jedná a taneční role, je jejich zpěv pouštěn z playbacku, to ale na dojmu nijak neubírá. Zvláště pokud vezmete v úvahu, kolik jiných muzikálových představení má sbory rovněž nazpívané ve studiu.
Ze sólistů je třeba určitě vyzvednout výkony představitelů Jana Kaliny (Petr Hos) a Andreje Drozda (Viktor Gutov). Jejich taneční projev zaujme i toho, kdo tomuto žánru zrovna dvakrát neholduje. Baletní čísla jsou opravdu nosnou částí celého představení. Ať už jde o prostorově velkou či malou roli, všichni podávají velmi dobrý výkon a je opravdu na co se dívat.
Tanec je v tomto představení v porovnání se zpěvem v dominantním postavení a tomu odpovídá i jeho náročnost. To je vizitkou Libora Vaculíka, choreografa tělem i duší. Choreografie jako taková je přesto pojata tak, aby i neznalý divák pochopil, co jednotliví tanečníci chtějí vyjádřit. Jedná se skutečně o taneční lahůdku.
Za velmi dobrý nápad se dá považovat choreografické zpracování vražd a napadení. Celý děj je v tu chvíli zpomalen, což působí mnohem věrohodněji, než kdyby se stejná událost odehrávala v reálném čase, ale pouze v náznacích.
Pokud se celému představení dá vůbec něco vytknout, pak jsou to někdy o něco delší „temné“ prodlevy během přestavby scény. I když jsou zásahy do ní nezbytné, na jevišti neproběhnou zas až takové změny, které by prostojům odpovídaly.
A celkové resumé? Čachtická paní je představení, které určitě diváka zaujme. To, zda dosáhne na slávu díla Edith Piaf – vrabčák z předměstí, je zatím ve hvězdách a srovnávat tyto dva kusy asi ani není dost dobře možné. Jedno je ale jisté, představení je to víc než zdařilé…
Po generálce jsme se zeptali hlavních postav tohoto tanečního muzikálu na jejich sžití s takto náročnými rolemi.
Hana Seidlová: Každé zlo má svůj důvod 
„Báthoryčka“ a Vy… Jaký spolu máte vztah?
Já se s ní pokouším mít dobrý vztah. S každou postavou se během zkoušení snažím vyrovnat. A i v ní jsem se snažila najít ta dobrá místa, protože si myslím, že i když ona měla převahu těch špatných vlastností, tak každé zlo pochází z nějakého neštěstí. Takže se pořád v té hromadě hnusu pokouším najít důvod, 
proč se to vlastně stalo. Takový k sobě máme vztah – sama sobě se jí vnitřně snažím omluvit.
Jaké byly ty její dobré vlastnosti, které v ní vidíte?
Dobré vlastnosti? Tak určitě se nenarodila jako zrůda. Myslím, že tam jsou ty problémy znásilnění, nechtěného sňatku, pocity stáří, které z toho vyplynuly, když ji odmítl muž.
Zbyněk Fric: Občas nemůžu popadnout dech
Zbyňku, čeká Vás druhá premiéra ve velmi krátkém období. Bylo pro Vás zkoušení těžké?
Dost těžký. Tady to je druhá hlavní role, v tom předcházejícím projektu to byla první hlavní role a za měsíc mě čeká ještě jedna premiéra. Pak už budu mít konečně klid, budu jen hrát a přes den trochu odpočívat. Teď to opravdu bylo hodně náročný. Dvakrát jsem bral antibiotika, shodil několik kil a moc toho nenaspal.
Co pro Vás bylo v roli Ficka nejnáročnější? Byla to choreografie, která je tady hodně výrazná?
Ne, já jsem zvyklý dělat choreografické věci. S panem Vaculíkem jsem dělal Lucrezii Borgia, což byl ještě asi desetkrát náročnější projekt. Jsem rád, že tam pohybové věci jsou. V téhle roli bylo pro mě nejtěžší najít míru stylizace postavy, protože to je hrbáč, který kulhá. Ono je strašně lehké odtancovat nějakou krokovou variaci, když je člověk rovný a může využít několikaletou zkušenost s rovnováhou, s osou a se vším.
Ale je strašně těžké to udělat ve chvíli, kdy je shrbený a nemůže se do piruety narovnat, protože jí musí udělat křivý, aby nevypadl z role. Tohle bylo asi nejtěžší. A najít třeba způsob kulhání, aby nebylo stejné jako Peyrac, protože to je elegantní, ale tady to je prostě hnusný. Na to jak to pojmout jsem přišel asi před dvěma dny, kdy jsem si řekl, že by to mělo být asi takhle.
Přestože ve Vašem repertoáru je stále více kladných rolí, poslední dobou hrajete i role záporné.
Já jsem pořád hrál kladné role, ale potom Liborovi Vaculíkovi v baletním muzikálu Lucrezia Borgia vypadla jedna postava - Cesare, který je vlastně ten nejhorší. Tuhle roli mi nabídl a potom řekl: „Od teď už hraj jenom záporný.“ Potom mi ve Třech mušketýrech dal roli Rocheforta a myslím, že kdyby mohl, tak by mi dával jenom záporné role. Teď se náhodou stalo, že jsem dostal D´Artagnana, tady jsem ale zase záporný.
Co se Vám hraje lépe – záporná nebo kladná role?
Já myslím, že o tomhle to vůbec není. Je to o prostředí, o kolezích, s kterými člověk pracuje, s kterými je na jevišti. Tohle je úplně jiný žánr. 
Tady se člověk opravdu udře. Po první půlce jsem úplně hotovej, protože po některých číslech odcházím a vůbec nemůžu popadnout dech a hledám jestli někde není kyslíková láhev… (smích)
Ale není to vidět.
Na jevišti se to snažím udržet, ale v zákulisí padám. Opravdu je to náročné, D´Artagnan je taková procházka.
Jak už jste sám říkal, s Liborem Vaculíkem pracujete už poněkolikáté. Jak se Vám s ním spolupracuje?
Mně moc dobře. Když má volnou ruku a má možnost udělat si to podle své představy, tak je to zárukou toho, že to představení bude mít nějaký smysl a že mě někam posune. Je to pro mě dar. Největší zážitek s ním byla Lucrezia Borgia. Zahrát si hlavní roli v Národním divadle v baletu. To pro mě bylo zatím nejvíc. Bylo to sice náročné, hodně podobné jako tohle dílo, ale trošku něco jiného. Tam to byl důstojný grázl, který byl navíc stárnoucí. Tady je to v jedné časové linii, takže se to nedá až zas tak pojmout. Na tom mě bavila ta změna. Člověk může najednou mluvit hlouběji. Může jít výš, níž… Tyhle změny mě baví, když postava od začátku do konce někam dojde.
Fotografie Michal Škvor, text Marcela Lávičková, rozhovory M. Škvor a M. Lávičková
Komentáře k článku