První březnovou sobotu, 6. 3. 2010, uvedl na jevišti Velkého divadla tento crazy muzikál jako svou třetí letošní premiéru soubor muzikálu a operety Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni.
Tradiční plzeňské premiérové publikum, zvyklé sledovat na prknech historické budovy zejména závažná díla světových i domácích autorů, si záhy uvědomilo, že tentokrát autorům hudby, libreta, ani režisérům a choreografům českého nastudování, není vůbec nic „svaté“.
Stejně jako pár známých tváří z řad muzikálových příznivců dorazivších na premiéru až z Prahy, mě ale potěšil fakt, že i zdánlivě konzervativní publikum si po několika hudebních číslech a řadě vtipných narážek užívalo představení naplno. Salvy smíchu a potlesk nejen při závěrečné děkovačce potvrdily, že české publikum nezapomnělo ocenit kvalitní divadelní satiru, parodii a nadsázku, vše zaměřené přímo do vlastních řad.
Hudba Erica Idla a Johna Du Prez má náležitý odpich, přechází od oslavných bájných chórů do okázalé show, které je hodna jen opravdová Broadway. Autoři s úctou a láskou do jednotlivých hudebních čísel zakomponovali odkazy například na West Side Story, Zpívání v dešti, Carmen či skotačivé nápěvy Boney M.
Díky povedeným překladům a vtipným textům „univerzálního“ autora a producenta Adama Nováka se divák může potěšit i specificky českými prvky. Ihned v úvodu představení se třeba dozvídáme, že král Artuš, rytíř bez bázně a hany, je původem „z Haný“. Rebelujícího dirigenta zase potrestá jedna z postav způsobem ne náhodou podobným praktikám pana učitele z Obecné školy. Chorál „Svatý Jeníku, vévodo naší země“ ze závěru představení je opravdovou zkouškou každého vlastence. A že Bůh ke králi Artušovi shůry hovoří hlasem mistra Karla Gotta, je nakonec již jen přirozené.
Režie představení se ujal šéf souboru muzikálu a operety DJKT Roman Meluzín, pod jehož velením místní kvalitní soubor s podporou hostujících umělců nabírá nebývalé obrátky. Na první pohled musí každého diváka Spamalotu zaujmout i choreografie ostříleného Pavla Strouhala. V muzikálu tančí všichni a všechno. Mrtvoly, jezerní dámy, roztleskávačky s bambulemi, šílení bílí králíčci, čtyřprocentní rytíři, kankánové tanečnice, stepaři se žlutými deštníky i veselí YMCA hoši. Obzvlášť působivé jsou některé „světové“ scény. Na přídi lodi majestátně, s rozpaženýma rukama, stojící Jezerní dáma připomíná slavnou scénu z Titanicu.
Jelikož ale autoři svými vtipy pálí zejména do vlastních řad, má diva díky technické závadě na mikroportu zapasovaný ruční mikrofon pevně mezi ňadry. Celé představení je nabité podobnými narážkami a sarkasmy, vystupují v něm podivuhodné a mnohdy nepochopitelné postavy, komiksový rytíř Ni se mění v kouzelníka Tima, francouzští obránci hradu mluví roztomilou angličtinou/češtinou a zesměšňují odvahu britských dobyvatelů.
Autorem kupodivu strohé a až příliš seriózní scény je Daniel Dvořák. Myslím, že je to ale jen ku prospěchu tohoto představení. Jakýkoliv úlet nebo přílišná barevnost by asi již převážily hranice vkusu. Jednoduše pojaté kulisy kamenných hradeb, okna s růžovými záclonami, sloupoví, náznaky „velmi drahého“ lesa a mnohoúhelník ohraničený světelnou linií v zadní části scény, kam se promítají projekce jezerního lesa nebo interiéry casina, jsou naprosto dostačující. O to více alespoň vyniknou kýčovití sádroví trpaslíci s červenými čepičkami, neonové rybky plující nad scénou i opravdu velký a nebezpečný bílý králík.
Ivana Brádková, autorka kostýmních návrhů se omezovat nijak nemusela. Kostýmy hýří barvami a nápadnými detaily. Rytíři kulatého stolu září kombinací bílé a zlaté. Spoře oděné jezerní dámy jsou v pochopitelné zeleni. Francouzi jsou věrni trikolóře a prťaví rytíři Ni mají snad kožíšky z myších kůžiček. Závěr patří rozdováděným YMCA boys v barevných lesklých sporých kostýmech a parukách.
Jak je v DJKT zvykem, většina rolí v muzikálu nemá alternace. Hlavní roli Krále Artuše hraje Jiří Untermüller, který je zároveň i dramaturgem představení. Výkon Jiřího Untermüllera je jedním z pilířů celého večera. Nejen proto, že jeho postava hraje ve většině výstupů, ale zejména proto, že je výborný zpěvák se silným hlasem, jehož barva je velice příjemná i v činoherních pasážích. O premiérovém večeru podal navíc i vyvážený taneční a herecký výkon a je nutné ocenit, že nesklouzl do laciné parodie.
Jako Jezerní dáma se divákům představila hostující Dasha. Všem je snad známo, že má výjimečný hlas. Výborně měnila svůj pěvecký výraz od křehké něžné éterické bytosti z jezera až po zhrublou, naštvanou zpěvačku z nepovedené show. Možná, že by chtělo trochu přidat i na výrazu hereckém.
Postavu Patsyho, poněkud ušlápnutého a přehlíženého Artušova pobočníka, ztvárnil Jan Kaštovský. Je to vynikající herec a zpěvák s citem pro komediální role, který je schopen zvládnout i náročné taneční choreografie. Marně vzpomínám, v které roli by nebyl dobrý. Jen nalákat více takových talentů do Plzně.
Jako Sir Lancelot v představení vystupuje další hostující posila souboru, Jan Kříž. Plzeňské publikum ho již dobře zná i z jiných plzeňských muzikálových představení a dobře ví, že je skvělý zpěvák a celkem i slušný tanečník. Ve Spamalotu se však tentokrát projevil i jako báječný činoherec, moc mě bavil ve scénách na francouzských hradbách nebo jako absurdní rytíř Ni, který říká pořád „Ni“. Těším se, že ani na další případné nabídky na hostování v Plzni ho nenapadne říci „Ni“ .
Dalšího rytíře z Artušovy družiny, Sira Robina, hraje stálý člen místního souboru, Radek Štědronský-Shejbal. Roli zbabělého Lancelotova kamaráda, který ne nadarmo nosí kalhoty s poněkud objemnějším rozkrokem, zvládl bez chyb a viditelně se sám dobře bavil.
Oblíbený Bronislav Kotiš se s vervou zhostil role rytíře Bedevera, ovšem většinu publika jistě šokuje jako Dennisova rozhodná matka ve velmi realistickém kostýmu.
Výborně hlasově vybavený Roman Říčař, další z tria hostujících představitelů mužských rolí, získal úlohu rytíře Galahada a rovnou i tvrdého otce zženštilého prince Herberta.
Živelný Zbigniew Kalina, nositel Ceny Thálie, jde ve Spamalotu opravdu z role do role. V prvním dějství je za jakéhosi komisního průvodce příběhem, ale v zápětí již ohromuje svou pohyblivostí jako 'Ještě žijící Fred'. Finále celého představení víceméně patří jeho sladkému princi Herbertovi, který se svým, veskrze vřelým, vztahem k mužům rozhodně netají a radost ze života z něj přímo sálá.
Specialitkou závěru tohoto muzikálového představení je společná hitovka, píseň „Uvědom si, jak krásné je žít“, k jejímuž zpěvu jsou z jeviště vyzváni i diváci. Slova písně jsou pro tento účel vytištěna v programu na straně 16.
Doporučuji si ho zakoupit u příjemných uvaděček. Předem upozorňuji, že cena barevného programu 20 Kč, může leckoho šokovat.
Příjemným zpestřením je i další světová novinka, melodická exit music neboli hudba na odchodnou. Dle slov hlavní postavy představení má zpříjemnit divákům čekání u šaten a ozvláštnit jejich odchod domů. V podání tradičně vynikajícího orchestru muzikálu a operety DJKT pod vedením dirigenta Pavla Kantoříka či alternujícího Jiřího Petrdlíka se však diváci premiérového představení k odchodu moc neměli a s velkorysostí si dávali tentokrát ve frontě na kabáty dokonce vzájemnou přednost.
Po zhlédnutí tohoto svěžího, zábavného muzikálového díla na jevišti plzeňského Velkého divadla si dovolím předat vzkaz všem příznivcům hudebního divadla.
Nastal nejvyšší čas přehodit výhybku a začít jezdit za výbornými, profesionálně postavenými muzikálovými představeními, do plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla. Hodina cesty z Prahy za ten, v případě Spamalotu obrovský, příděl humoru a zážitky z výborných profesionálních výkonů všech aktérů rozhodně stojí.
Neváhejte a zkuste to, litovat tedy rozhodně nebudete.
Komentáře k článku
Na youtube je ke shlédnutí neoficiální záznam z USA, znám ho nazpaměť a jednoznačně říkám, že ačkoli se to mnohým zdá dokonalé, tak Plzeň dokázala nastudovat ještě mnohonásobně lepší provdení. Tenhle muzikál se hraje v Plzni již déle než rok a jistě jen tak z programu nezmizí. Vyprodané jeviště na každou reprízu mluví za vše.
Bez nadsázky: Nejlepší muzikál, na který v současnosti můžete v naší malé republice zajít.