Účinkování v řadě pražských i mimopražských muzikálech a divadelních představení, moderování různých společenských akcí, ale také rozhlasových i televizních pořadů - to vše patří do pracovní náplně herce a moderátora Vlasty Korce. O všech těchto jeho aktivitách se můžete dočíst v následujícím rozhovoru.
K herectví jsi směřoval už odmalička. Co Tě na něm lákalo?
Když jsem začínal jako malinkej recitovat, vůbec jsem nevěděl, co to herectví je. Až později jsem navštěvoval dramatický kroužek a paní učitelka mě přivedla na myšlenku zkusit konzervatoř. Tam mě přijali a už v prvním ročníku obsadili do divadla. V té době jsem zjistil, že divadlo je skvělá věc a od toho okamžiku ho dělám.
Od kolika let jsi začal hrát profesionálně?
Profesionálně znamená, když člověk za to bere peníze. Moje první profi inscenace byla "Cestující bez zavazadel" v ostravském divadle. To bylo v mých čtrnácti nebo patnácti letech.
Jak jsi vnímal změnu mezi amatérským a profesionálním divadlem?
Amatérsky to byla v podstatě hra, hráli jsme pohádky pro školky. Byla to taková příjemná hra, zabavení volného času. Na konzervatoři jsem byl první, kdo dostal nabídku hrát profesionálně. Znamenalo to pro mě postoupení o několik pater výš. Bylo to úplně o něčem jiném a chytlo mě to naplno.
Co Tě přivedlo k muzikálu?
K muzikálu mě přivedlo to, že jsem studoval konzervatoř - činoherní a dostala se ke mně zpráva, že v Brně na JAMU otevírají první experimentální ročník ateliéru muzikálového herectví. Tak jsem to zkusil a od té doby tak nějak "ničím" muzikály.
Jak vzpomínáš na tři roky strávené v muzikálu Jesus Christ Superstar?
To byla věc, kterou jsem tehdy absolutně nedocenil. Jeden z doslova mystických zážitků, které se nikdy v životě nezopakuje. Ježíš sám o sobě byl jedinečný a já měl tu čest být u toho. Vždycky, když se potkáme s kolegy z Ježíše, vzpomínáme na tu exkluzivní partu, která tam byla. Na to, co už se v žádném jiném muzikálu nepodařilo. Výborná parta, lidi chodili, muzikál byl úspěšný - to jsou atributy, co se teď už nedají dohromady nikde. To byla doba, na kterou moc rád vzpomínám.
Jaké jiné pracovní aktivity jsi v této době měl?
První rok na Ježíši jsem ještě dojížděl do školy. Od úterý do neděle jsem tedy hrál sedm představení Ježíše. Kromě toho jsem začal pracovat pro radio Relax, kde jsem vysílal pondělí až pátek dopoledne, ve středu odpoledne jsem natáčel klipový pořad pro jednu kabelovou televizi. A postupně do toho přicházelo moderování různých akcí.
Jak jsi se dostal do HDK?
To bylo díky Ježíšovi. Asi po roce účinkování v JCS za mnou přišel režisér Petr Novotný s tím, že by pro mě měl roli v Karlíně, v inscenaci Hello, Dolly! Od té doby jsem v HDK účinkoval v řadě inscenací. Hrál jsem např. v Kleci bláznů, Anděl s ďáblem v těle, Viktor - Viktorie, Zvonokosech…
Lákala by Tě nějaká role v muzikálech, které HDK v současné době uvádí?
Určitě by mě lákala West Side Story. Jakákoliv pěkná rolička v tomto projektu, protože Leonard Bernstein, to je úžasná muzika a představení skvělá záležitost.
Jak jsi se dostal k hostování v Plzeňském divadle?
Podobně jako k účinkování v HDK. Ozval se mi režisér Radek Balaš, že by pro mě měl roli Eddieho v Pokrevních bratrech. To byla jedna z velkých, krásných rolí a já jí okamžitě vzal. Od té doby pak přicházely další nabídky do dalších projektů plzeňského divadla.
Zmínil jsi Pokrevní bratry, kteří se momentálně hrají v pražském Blaníku. Jak dlouho se hráli v Plzni?
Jelikož Plzeňské divadlo je divadlo repertoárové, kde má každá inscenace daný svůj čas, bylo tomu tak i v případě Pokrevních bratrů. Ti se hráli dvě divadelní sezóny.
V kolika představeních Tě v Plzni můžeme momentálně vidět?
Momentálně hraji ve třech. Je to tedy Kabaret, Špatně placená procházka a Ferdinand. Ve všech třech případech jde opět o muzikál.
Můžeš nějak přiblížit svou postavu Kabaretiéra z plzeňského nastudování Kabaretu?
Kabaretiér je takový zvláštní člověk, provázející celým dějem, na kterém se odráží důsledky té určité doby v Německu. Člověk, který tam zpívá, mluví a občas si zatancuje. Na jevišti je prakticky od začátku do konce.
V tomto představení s Tebou hraje Daniela Šinkorová, která za roli Sally získala cenu Thálie. Jak hodnotíš její výkon Ty z pohledu kolegy?
S Dankou se známe hodně dlouho, studovali jsme spolu na JAMU. Co se týče Kabaretu, a nejen toho, tak Danka je naprosto exkluzivní. Je to jedna z mála, kteří u nás dokáží výborně zazpívat, zatančit a taky zahrát. O jejím výkonu se dá mluvit jen v superlativech. Danka je jednička.
Se kterým z hereckých kolegů by sis někdy rád zahrál a ještě jsi tu příležitost neměl?
Já bych si zahrál s každým, kdo by byl v pohodě a kdo na jevišti bude fungovat. Nemám žádné konkrétní přání.
Je nějaká role, na kterou opravdu rád vzpomínáš?
U mě se to pojí spíše s tím určitým projektem a lidmi, kteří na něm dělali. Na každý projekt mám dobré vzpomínky a každou z těch věcí jsem dělal moc rád.
Jsi ke své práci sebekritický?
Vždycky, kdy se vidím nebo slyším z jakéhokoliv záznamu, divím se, jak tenhle člověk může hrát divadlo. A že existují takoví lidé, kteří mu roli nabídnou. Jsem k sobe maximálně kritický a sám se nemůžu vidět.
Dá se říct, co Tě baví nejvíc - činohra, muzikál, moderování…
Baví mě jeviště - a to jsou všechny ty segmenty, které dělám, tedy kromě rádia a televize. Jeviště a hlediště, tenhle vztah je pro mě magický a kouzelný. Uvnitř to mám ale seřazené tak, že divadlo je pro mě jednička, kterou mám nejraději. Moderování mě taky strašně baví, protože tam člověk použije také hodně divadelních prvků, hodně musí improvizovat. Je v kontaktu s publikem, i když úplně jiným způsobem. Pro mě je zásadní jedna věc: jeviště - hlediště.
Mimo jiné jsi moderoval i Snídani s Novou. Chtěl by jsi se někdy k podobné práci vrátit?
Snídaně s Novou byla jedna z velmi zajímavých prací, které jsem dělal a možná by bylo příjemné se k něčemu podobnému vrátit. Byl to zase jiný druh práce, ale to ranní vstávání…
Uvidí Tě diváci někdy v brzké době v nějakém pražském divadelním či muzikálovém projektu?
Mám rozjednané dva projekty, o kterých zatím nebudu mluvit konkrétně. Jedna věc bude pro děti s Míšou Dolinovou, a druhá takový velmi příjemný muzikálek v jednom pražském divadle…
Fotografie Michal Škvor, text Veronika Stehnová
Komentáře k článku