Musicalnet.cz

Divadlo Kalich uvedlo v pátek 18. ledna 2019 legendární titul Vlasy, který s mladým souborem divadla nastudoval scénograf a režisér Šimon Caban. Původní muzikál Hair měl premiéru na Broadwayi v roce 1968, uskutečnilo se 1 750 repríz a hrál se až do roku 1972. V Čechách vešel muzikál ve známost a proslavil ho především film Miloše Formana. U nás byly Vlasy poprvé uvedeny v roce  1997 v Divadle Pyramida a v roce 2004 v Městském divadle Brno. Popularita a proslulost slavného Formanova filmu samozřejmě svádí ke srovnávání, a tak - nebo snad právě proto - autoři českého uvedení muzikálu přikročili k jinému pojetí celého příběhu a přenesli ho do současné doby.

Pro představení s podtitulem „KvětiNOVÉ děti“ vzniklo nové libreto v přebásnění Jiřího Joska, (který se bohužel premiéry muzikálu nedožil). Děj se odehrává na půdě dnešní střední školy, kde studenti zkoušejí slavné scény z původního muzikálu jako půlnoční překvapení na maturitním plese. Zpočátku z toho nejsou nijak nadšení, ale jejich třídní profesorka pozve do školy kapitána Bergera – vozíčkáře veterána, aniž by bylo uvedeno z jaké vlastně války, a ten začne studentům kromě jointů nabízet i autentický pohled na válku i na reálný život.

V první polovině inscenace je divákům představována dnešní společnost, konkrétně mladá generace, což je demonstrováno na různých tématech, jako například ekologie, závislost na sociálních sítích, homosexualita, xenofobie, uprchlictví, terorismus, virtuální realita, anebo třeba také genderová korektnost. Původní muzikál tak připomínají zpočátku vlastně jen slavné melodie Galta MacDermota a velmi působivá a svižná taneční čísla.

Ve druhé polovině představení se děj již více přiklání k původnímu muzikálu a zvolna se ubírá k působivému finále. Dějová linka se přesto ubírá trochu jiným směrem, než v původním muzikálu. Claud je maturantem, který touží narukovat do armády a zapojit se zahraničních misí, neboť je přesvědčen o tom, že válečné konflikty ve světě ohrožují svobodu západního světa. Spolužáci Claudovy postoje a odhodlání příliš nechápou, protože propagují názor: "Proč bojovat v cizině, když si svobodu můžeš užívat tady?" Claud samozřejmě do armády nastoupí, ale závěr muzikálu se od originálu liší. Překvapivá je scéna Claudova pohřbu, neboť je to právě on, kdo na misi položí svůj mladý život.

Scénu tvoří sedm sloupů, které slouží jako promítací plátna, na kterých se v průběhu děje promítají například ilustrační dobové dokumenty, ale i výjevy, ztvárňující dobu vzniku muzikálu, nebo výstižně dokreslují pěvecká a taneční čísla. V závěrečném finále jsou na plátnech promítána jména českých vojáků, kteří padli na zahraničních misích, a tímto obloukem se vlastně propojí doba vzniku muzikálu do aktuální současnosti. Největším překvapením a táhlem pro diváky je skvěle zpívající a energií sršící mladé obsazení muzikálu. V roli Bergera se představil vynikající Roman Tomeš, v roli Clauda Richard Pekárek, Jeanii ztvárnila Michaela Tomešová, Sheilu Petra Vraspínová, v roli Huda exceloval Lukáš Adam a Steva si zahrál Filip Hořejš. Role rodičů a pedagogů byly svěřeny Marii Křížové a Michalu Pleskotovi. Poklonu je nutné vystřihnout všem pěveckým výkonům a především tanečním číslům v choreografii Petry Parvoničové.

První uvedení v České republice bylo 20. prosince 1996 v Praze, v tehdejším divadle Pyramida v překladu Jiřího Joska a pod režijní taktovkou Radka Balaše. Už tenkrát vyvolal muzikál Vlasy značné pozdvižení, neboť obsahoval známou scénu, kdy se všichni účinkující na scéně v závěru první poloviny za zvuků skladby s příznačným názvem "Kam všichni jdem" zcela svlékli. Nebyla to však tato scéna, za kterou diváci chodili. Byl to muzikál - zjevení. I když k nám nepřišel hned po revoluci, byl zcela jiný než všechny dosud uváděné. Byl to příběh lidí, kteří odmítali válku, milovali život, nemuseli nic vlastnit - kromě svých vlasů a ideálů. Byl to muzikál o hippies. Byl to muzikál o nich, od nich a pro obyčejné lidi. Byl to muzikál o lásce, která dokáže překonat smrt.

Scéna byla velmi jednoduchá, ale nádherně funkční, jak je vidět v našem článku z tohoto muzikálu. Bylo to asi naposledy, kdy se nehrálo na vyvýšeném podiu, ale na úrovni podlahy první řady. Představení bylo velmi kontaktní, nezřídka se stávalo, že diváci se stali účastníky děje přímo na scéně, že s herci zapařili, zatančili si, nebo si s nimi dali jointa. Představení nedisponovalo až tak skvělou technikou, ale především skvělými výkony účinkujících. Oni nebyli herci, neboť představení nehráli, ale prožívali. A s nimi si to užívali i přítomní diváci.

Příběh, děj i pořadí skladeb respektovalo tehdy poslední, přepracovanou verzi z roku 1994. Dala možnost se zviditelnit tehdy málo známým zpěvákům a zazářit do té doby neznámým interpretům jako Patrik Tenev, Daniel Vašut, Jaroslav Holub, Zuzana Krištofová, Jan Urban, Ina Urbanová, Jiří Urbánek, Katka Nováková,  Iveta Kováčová, posouvala popularitu známějších interpretů jako třeba Danka Šinkorová, Martin Havelka, Roman Vojtek, Petr Kolář, a zářili zde i hvězdy jako Radka Fišarová, David Uličník, Ilona Czáková, Dušan Kolár, Jan Révai.

V roce 2004 byly Vlasy nastudovány na scéně Městského divadla Brno, opět v překladu Jiřího Joska, režie se ujal Dodo Gombár. Toto uvádění vycházelo spíše z Formanova filmu, avšak byly tam i pasáže z původního divadelního představení. V té době bylo MDB vybaveno nejmodernější jevištní technikou - například jevištními stoly, umožňujícími fungovat i jako propadla - která umožňovala bleskové přestavby a další změny. Příběh ani vyznění díla tím však neutrpělo, ba přímo naopak. V tomto představení jsme mohli spatřit Petra Gazdíka, Martina Havelku, Soňu Norisovou, Jitku Čvančarovou, Hanu Holišovou, Jiřího Resslera, Oldřicha Smysla, Zuzana Maurery, Jána Jackuliaka, Dušana Vitázka, Markétu Sedláčkovou,  Roberta Jíchu, Jana Apolenáře.

Jednoduché a efektní scény, které umožňovaly rychlé přestavby a změny prostředí - z parku se lehce přeneseme na hostinu do honosného sídla, kde právě probíhá hostina, nebo zažijete opravdovou jízdu skvělé "ameriky" přes scénu - od měst, přes poušť až na vojenskou základnu. Nebo ve scéně 3-5-0-0 propátrávají jeviště, ale především hlediště silné kužely světel z reflektorů ze strážných věží, a probíhá neustálé přepočítávání. Nejsilnější scénou je závěr, kdy za tónů písně "Kéž slunce svítí nám" přichází Sheila nad hrob svého Clauda, který padl kdesi ve Vietnamu, a spolu s celým klanem stojí nad pomníkem na Arlingtonském hřbitově a truchlí nad zbytečnou smrtí.

Jiří Josek byl autorem i posledního překladu, scény a režie se ujal Šimon Caban. Občas z výstupů vyčnívá jakási dramaturgická či režisérská nerozhodnost. Děj v daném obraze vás většinou bezpochyby navede, jaká píseň zazní.

Scéna odpovídá dnešním reáliím, kdy se na nás valí stále nové informace napříč všemi médii a je tím lepším na celém představení. Zde Šimon Caban předvedl, že scénografii umí velmi dobře.

Závěrem lze říci, že pro člověka, který viděl Formanův film nebo některé z již historických představení, je současné pojetí díla zklamáním - což jsme osobně slyšeli od mnohých diváků na premiéře. Některé písně jsou rozděleny na kousky, a jejich fragmenty zaznívají odděleně v různých částech díla. Písně jsou nově přebásněny, ale často ztrácí poetiku a naléhavost původních překladů. Jako byste do mixéru vložili celé dílo, rozmixovali na malé kousky a pak tento mix podali divákovi. Obsahuje vše, co původní dílo, ale přitom je tak jiný. Mladým se jistě bude líbit, neboť ti zbožňují předělávky, úpravy a remixy.

Naštěstí  máme volbu: jít do divadla na "modernu" (když si předtím dáte jointa, tak se vám jistě líbit bude) nebo si v klidu pustit slavný Formanův film Hair (nebo alespoň původní vydané CD).

Premiérová galerie

Komentáře k článku

* Jméno
* Mail
WWW

Přidat komentář

Opište kód   
ChronoComments by Joomla Professional Solutions