Pokud nejste právě příznivce velkých muzikálových produkcí, pompézních scén, nákladných kostýmů a rádi rošiřujete svoje kulturní obzory, pak je kus Tick Tick Boom! přesně pro vás. Na jevišti nenajdete téměř žádné kulisy, s převlékáním kostýmů vás herci taktéž nebudou zdržovat a po celou dobu muzikálu vám budou hrát jen tři protagonisté. Pro milovníky kusů jako je například Fantom opery to může znít poněkud bizarně, ale věřte mi, že je to docela zajímavá změna. Divadlo Na Prádle je totiž velmi komorní scéna. Muzikál je jiný i v tom, že dává půl napůl prostor hudební i činoherní části, narozdíl od jiných děl.
Pokud jste ještě navíc ve věkové kategorii těsně po třicítce a máte pocit, že vám tak trochu ujel vlak a vaše sny a plány se nějak nevyplnily, pak se budete cítit v hledišti Divadla Na Prádle jako doma. Hlavní hrdina totiž bojuje právě s tímto pocitem a ono zmiňované tick tick boom mu vytrvale odtikává v hlavě v podobě pochybností o vlastním životě. Neustále totiž skládá jedno konkrétní dílo a sláva nepřichází a nepřichází. A přestože se tento popis zdá být poněkud filosofického rázu, určitě se budete většinu času smát, neboť kus je laděn více než humorně, až na pár konkrétních pasáží. Navíc máte-li slabost pro Tomáše Vaňka, který v hlavní roli neúspěšného hudebního skladatele z jeviště téměř neodejde, pak si přijdete na své. V této roli se po dobu představení vyloženě vyřádí jak po herecké, tak i pěvecké stránce a dalo by se říci, že je ho zkrátka všude plno. Možná i proto, že je mu role čerstvého třicátníka blízká – dá se říci ušitá skoro na tělo.
Zajímavé je, že nás do příběhu vtáhne nejen jako jeho aktér, ale i jako vypravěč, který nás provází svým životem a nenaplněnými sny. A přestože vás nutí se po většinu času smát svým životním eskapádám, přijde i chvíle, kdy vás zcela jistě dojme krásným vyznáním přátelství ke ztracenému nejlepšímu kamarádovi. V daný okamžik celé hlediště zvláštně ztichne a soucítí s hlavním hrdinou. A možná je to i okamžik, kdy si každý jeden divák vzpomene na někoho blízkého, koho v životě ztratil. V dalších rolích pak Tomášovi více než zdařile sekundují Lucia Jagerčíková jako Jonova přítelkyně a Peter Pecha jako nejlepší kamarád Michael. Tady je třeba zdůraznit, že oba herci během představení velmi humorně ztělesňují ještě i jiné postavy, které se v muzikálu vyskytují a proměna je velmi zdařilá.
A jak už to tak bývá, hlavní hrdina nakonec úspěšně své ambice naplní a tick tick přestane odtikávat v jeho hlavě. A divák v hledišti? Pokud není přiliš přecitlivělý na číslovku ve svém věku, a tudíž nepropadne naprosté trudomyslnosti již na začátku představení, kdy mu hlavní hrdina příběhu sděluje svou obavu, že po třicítce už nastává vlastně smrt, pak odejde spokojen a pobaven. Nakonec tu přece zazní moudro, že věk je jen číslo a jak už to tak s čísly bývá, ta se přece pořád mění, nebo ne? Co myslíte?
Jako bonus vám přinášíme rozhovor s představitelem hlavní role a zároveň producentem - Tomášem Vaňkem
Dobrý den Tome, ráda bych začala otázkou týkající se Divadla Na Prádle. Často jste právě s tímto divadlem spojován, tedy kde vše vzniklo? Máte k němu nějaký zvláštní osobní vztah?
Ano, je to vztah dlouholetý, začal v roce 2013 letní premiérou muzikálu RENT. To dílo, kolektiv, prostředí, prostě vše na téhle události jsem miloval. Samotné Divadlo Na Prádle je úžasný komorní prostor, kde jste divákovi velmi blízko, často jakoby hlediště splývalo s jevištěm, a to mě tu velmi baví. RENT, který sem skvěle zapadl tehdy zaznamenal ohromný úspěch, proto jsme se později rozhodli i pro jeho českou verzi a založili spolek ART4RENT, premiéra se pak odehrála v zimě 2014. Od té doby jsme zde vlastně jako doma, uvádíme charitativní koncerty, koncertem jsem zde slavil i své narozeniny, a před rokem měl premiéru další muzikál Jonathana Larsona Tick, Tick… BOOM! Máme i další plány, uvidíme, co z nich vzejde. Každopádně platí to, že Divadlo Na Prádle a jeho ředitel Petr Hruška se ženou Sašou jsou mi velmi blízcí, za mnohé jim vděčím a mám je rád.
Vraťme se k muzikálu Tick, Tick,… BOOM!, který se aktuálně blíží k pražské derniéře. Hlavní postava Jon tu řeší věkové dilema a já o vás Tome vím, že jste nedávno oslavil přesně stejné věkové jubileum. Jak to tedy máte vy osobně? Vidíte život stejně, jako hlavního hrdina, tedy, že po třicítce už přijde jen smrt?
Myslím, že mám s Jonem hodně společného, například umělecké ambice, děti také zatím nemám, ale právě tu paniku z věku rozhodně neprožívám. Pokud John říká, že třicet je stáří a pak už jen smrt, já naopak vidím nový život. Obecně na číslech mi navíc nikdy moc nezáleželo a jsem teď spokojený, jako málo kdy před tím. Kdybych měl možnost vrátit se v čase, asi bych jí nevyužil. Jsem vděčný za všechno, co jsem prožil, za to dobré i špatné a doufám, že mě od obojího ještě hodně čeká.
Když jste vybíral muzikál Tick, Tick…BOOM!, mohlo být impulsem k výběru to, že jste právě ve stejné věkové kategorii?
Přesně tak to bylo. Na tento muzikál mě upozornil kamarád, dramaturg Ondřej Doubrava zhruba před třemi lety a od té doby jsem začal přemýšlet, jako ho uvést. To, že se mi povedlo potkat se s postavou Jona ve stejném věkovém období, o jakém se hraje, je obrovský bonus, ale ne tak úplně náhodný. K tomu období jsem směřoval. A celý ten proces od příprav, přes zkoušení a samotné hraní byl opravdu obohacující. Jon mě nemilosrdně konfrontoval s mým vlastním životem, ale ke zhroucení, jako v jeho případě zatím nedošlo (smích). Spíš jsem se opět utvrdil v poselství Jonathana Larsona, které se pokusím nějak shrnout: „žij teď, žij dnes, nelituj se víc, ptej se svých snů, teď nemáš proč váhat“.
Jak se zformoval herecký tým muzikálu? Kde jste hledal své dva další kolegy na jeviště Petera Pechu a Lucii Jagerčíkovou?
S Peterem i Luckou už jsme se pracovně potkali dříve v Divadlech Hybernia a Semafor. Oba považuji za výborné herce a zpěváky, krom toho jsou mi lidsky velmi blízcí a byli mými tipy od začátku hledání. Ovšem to obsazení zrálo zhruba půl roku. Chodil jsem po divadlech, googlil, až se ze mě kouřilo, sbíral doporučení, ale i když jsem třeba na nějakou dobu Petera s Luckou v myšlenkách opustil, vždycky jsem se k nim nakonec vrátil. Tick, Tick, …BOOM! je dílo jen pro tři herce, kteří musí umět zároveň zazpívat velmi těžké písně a pokud chcete, aby to fungovalo, musíte mít i jistotu právě té osobní spřízněnosti. Nebylo by rozumné vzít někoho v mém životě naprosto nového, prakticky jsme měli jen měsíc na zkoušení, a v té chvíli je dobré vědět, co od koho můžete očekávat. To samé platilo i o celém tvůrčím týmu.
Hlavní hrdina v muzikálu Tick, Tick… BOOM! má sen napsat velký román a být slavný a bohatý, co je vaším životním snem - profesním nebo osobním?
Profesních snů jsem si splnil mnoho. Ať už co se rolí týče, setkání s významnými tvůrci, divácké přízně. Zvlášť si cením práce na několika filmech s režisérem Tomášem Vorlem, na Shakespearovských slavnostech s Jiřím Menzelem, u muzikálu s Petrem Novotným, nebo Radkem Balašem. Když se bavíme o muzikálu, v odvětví hudebního divadla jsou pro mě zásadní role Marka Cohena v Rentu, Raoul ve Fantomovi opery a právě Jon v Tick, Tick… BOOM!. Slavný a bohatý díky tomu nejsem, alespoň podle mého měřítka ne (smích), ale je to práce, které si cením, baví mě a vidím v ní smysl. A tím se nakonec naplňují i ty osobní sny.
Jak se stane, že se z činoherního herce stane herec muzikálový?
Já bych se tedy s dovolením úplně neškatulkoval (smích). Muzikál je má srdeční forma divadla, ale není to jediné, co dělám a čím se živím. Každopádně hudba a zpěv mě v divadle provází už od mala, kdy jsem začínal hrát v amatérských souborech při škole. Když jsem potom jako elév začal hrát v Městském divadle v Mladé Boleslavi, obsazovali mě většinou také do komedií se zpěvy nebo muzikálů. Vždy jsem ale vnímal hereckou složku jako primární a doteď jsem často jako divák ochotný přimhouřit oko nad výkonem ve chvíli, kdy například není pěvecky naprosto dokonalý, ale dokáže vás strhnout herecky. Vystudoval jsem činoherní herectví a pořád se cítím více, jako herec. I ten by ale měl rozvíjet své schopnosti všemi možnými směry, já si vybral zpěv, miluji hudbu, a od toho je k muzikálu už jen krok. V posledním ročníku na DAMU mi Radek Balaš nabídl roli v připravovaném muzikálu Já, Francois Villon v Divadle Na Jezerce a od té doby se s radostí vezu na vlně samých krásných hudebních kousků.
Často vás vídávám spolupracovat s Monikou Sommerovou, a to nejen ve Fantomovi Opery, ale také na různých koncertech. Kde vznikla vaše spolupráce, jak si člověk vybere parťáka na koncertování?
S Monikou jsme se poprvé potkali, já jako Princ a ona jako Bohdanka, v muzikálu Pavla Trojana ml. Sedmero Havranů v Semaforu. Krásný malý projektík, kde si všichni byli velmi blízcí, pro Moniku to byla první větší herecká zkušenost a často jsme si povídali, jak tu roli zvládnout. O pár let později nás svedl opět dohromady Fantom opery, a tam jsme se potkávali pravidelně několikrát do týdne celé dva roky. Na jevišti jsme si na sebe úžasně zvykli a jednoduše nás společné účinkování baví. Někdy neumím přesně popsat, proč s někým spolupracuji více, s někým méně, prostě jenom cítíte, že s tímto člověkem společně fungujete, nebo ne. A s Monikou to funguje úžasně!
Odpoutejme se teď od muzikálu a zeptám se, co posloucháte doma, když relaxujete?
Poslouchám asi všechno, co má minimálně nějakou melodii nebo nápad. Dost často mám období, kdy se na měsíc zaseknu na jednom interpretovi, skupině, soundtracku, apod. O Vánocích jsem díky filmu Bohemian Rhapsody měl denně v uších Queeny, v lednu Jamieho Calluma a teď například po Brit Awards sjíždím folkaře George Ezru (smích). Celkově jsem takový „anglofil“, nejen, co se hudby týče. I když s tím jejich Brexitem mě aktuálně hodně štvou.
Na závěr nám prozraďte vaše nejbližší pracovní plány, co vás čeká?
Mnoho věcí je v jednání, v procesu, a vlastně ani nevím, na co naprosto nového bych vás už teď mohl pozvat. Tak snad jenom na to aktuálně probíhající, muzikál Fantom opery, Tick, Tick…BOOM! nám v Praze v pondělí 25. 2. končí, takže na poslední chvíli zvu, a dále přijďte na novou verzi How to become Czech do divadla Royal na Vinohradech, je to sice v angličtině, ale velmi jednoduché. O nových věcech ještě mluvit nechci, ale brzy se o nějaké informace určitě podělím. Mockrát díky všem za přízeň a Vám Renato za rozhovor.
Já děkuji Vám a za celou redakci přeji hodně dalších zajímavých projektů a spoustu krásných rolí muzikálových, filmových, televizních, jaké si budete přát.
Komentáře k článku