Ano, dočkali jsme se. 27. říjen je ten osudný den, kdy herci vycházejí s pravdou ven. Já, redaktorka, už to vím, protože nevidím crazy komedii – muzikál Svatba (ne)bude poprvé. Měla jsem tu čest. Vím, že svatba dnes večer v Divadle Kalich BUDE. A ne jedna, ale hned dvě, tři… když už bylo tolik dobrot přichystáno…Sedím v teple a těším se jako malý Jarda. Proč právě Jarda? Pochopíte, až zazvoní zvonec a dnešní premiéry bude konec. Někteří už možná chápou, jsou přeci jeho nejbližší. Ale teď jsme na začátku. Dění před svatbou a mnoho dalšího od Macháčků za okamžik prozradí komedie autorů Tomáše Berana, Jaroslava Kleina, Jana Tenkráta a Františka Pytlouna.
Vedle mne sedí paní s pánem a jsou evidentně hodně natěšení. „Na co ještě čekají?“ šeptá ten pán. „Já nevím, ale koukej, teď jde Barták, no ten, ten co oddává na Staromáku…ty jo, on snad bude sedět přímo za námi nebo co…“ odpovídá paní. Světla v Kalichu potemněla. Ti dva vedle mne happy end samozřejmě ještě neznají. Určitě jim bylo milé vidět v předsálí na obrazovce fotografie z představení pořízené na generálce Michalem Škvorem. Ty však nechávají diváky v napětí. Mne v dojetí a hrdosti na ty, kdo na nich jsou.
Dovolte mi, přizvat vás nejdříve k zajímavé statistice mých setkání s tímto představením. 8. 5. 2014 zkouška v Kulturáčku na Bílé hoře, 23. 5. generálka v Divadle v Lounech, 25. 5. vystoupení v plenéru v Parku přátelství v Praze, 23. 9. tisková konference na Staroměstské radnici a 27. 10. premiéra v Divadle Kalich. Pozorujte čísla – samé 2 a 5…Dvojky? Že se mají ještě v čem zdokonalovat? Pětky? Že něco nevyšlo vůbec? Skeptici by to mohli takto brát. Ale tvůrci, herci a fanoušci tohoto díla to vidí v lepším světle. Totiž, že jde o součet. 2+5 je přeci 7 a to je šťastné číslo. Ano, ano, ano. Vyprodané divadlo je důkazem, že se tu bude dnes hrát něco dobrého.
Děj celého představení, jste si, doufám, přečetli v předešlých článcích na našem serveru. A také doufám, že jste pochopili, že právě teď spolu sedíme přímo na premiéře. Jak už jsem napsala v úvodu, komedii se jako hostujícímu představení podařilo zařadit do line up večerů Divadla Kalich v Praze. Realizační tým postavil tento kus jako zájezdové přestavení, které bude hostovat v různých městech, na různých podiích. Tím se hercům i divákům otvírají vzácné návštěvní možnosti. Každopádně premiéra je premiéra, a ta si vždy zaslouží důstojný kulturní stánek, jakým Divadlo Kalich určitě je. Jménem producentů za to patří velký dík jeho vedení.
Mé pátrací schopnosti se dostaly k potěšujícímu neoficiálnímu přehledu, že téměř polovina prodaných lístků patřila „lidem z ulice“. Tedy nemyslím těm ze seriálu Ulice, ale třeba právě těm dvěma, co sedí vedle mne. Tedy úspěch. Logicky vzato, že ti další, kdo tleskají s příchodem svého favorita na jeviště, vtipným textů, dobře zazpívané písničce či odehrané scénce, jsou věrní fanoušci, kamarádi z branže, rodinní příslušníci či konkurence. Posunutí začátku o pár minut, kdy se příchozí nemohli odtrhnout v rozhovorech od svých známých, věštilo, že tohle bude příjemný večer.
Poklidná rodinná atmosféra se z jeviště přenáší mezi nás, diváky. I když nutno poznamenat, že premiéra je vždy napínavá, ať se jedná o jakoukoliv příležitost. A tak ani tento večer není výjimkou. Proč herci působí tak svázaně? Já, znalkyně předešlých odehraných představení, to cítím jednoznačně. Chce se mi až vyběhnout a nalít každému doušek červeného vína, které si užívá ve své roli pouze matka ženicha – Šárka Marková. Ta svou roli bere až moc vážně, napadá mne. Vždyť ve vší dobré snaze zbytečně dlouho natahuje své výstupy…
A není jediná. I některé další předepsané scény se zbytečně táhnou. V hospodě, při zkoušce kapely, v roli otce, kterého hraje Miroslav Hrabě, či při získání si přízně ambiciózní Růženy – Barbory Rajnišové. Stačilo by trochu ubrat na délce… Diváci i tak propadají smíchu. Vzpomínám si, že jsme s Jardou po generálce v Lounech mluvili o dlouze se rozehrávajících, byť vtipných situacích, a o dlouhých textech některých písní. To je také asi jediné, co bych já, jako divák, ohodnotila dvojkou. Zvláště bude – li se hrát někde v terénu, kde technické podmínky a pohodlí diváků nebude možná úplně komfortní. Mimochodem, tuto situaci už jsem zažila při představení pod širým nebem v Parku přátelství, kde se divákům nedostávalo dostatečné trpělivosti.
Nejen moji sousedé, vlevo i vpravo, vpředu i vzadu, nahoře na balkóně a snad i dole (kdyby nějaké dole pod hledištěm bylo), ale i všichni další diváci v divadle, se už po několikáté smějí a tleskají. Super. V dnešní době, kdy toho máme všichni k přemýšlení a rozhodování dost a dost, něco odlehčeného potěší. A o to realizačnímu týmu šlo. Muzikály rostoucí v poslední době jako houby po dešti, mají velmi různou úroveň. Autoři se v nich předhánějí ve stále složitějších nápadech, scénách, kostýmech a technických efektech. Tvůrci Svatby vsadili však na opak - na jednoduchost a vybroušenost dialogu. Konec konců k tomu je nutí i naplánovaná myšlenka „kočovného“ způsobu repríz. Herci si například právě teď sami upravují jednoduchou scénu před zraky diváků a starají se o rekvizity. Tím bych si nedovolila naznačovat, že jde v jakémkoliv směru o nízkou úroveň.
Černý puntík bych ale udělila absenci tištěného programu. Být produkční Evou Kleinovou, snažila bych se pro příště jím diváky potěšit. Zájem totiž o něj byl. Tahouny na plakátech (kdyby byly – to je námět k pomoci) by byli asi Richard Tesařík, v roli Miche, vypravěč Martin Zounar, Jiří Zonyga jako svatební koordinátor, či mladičká nevěsta Míša Sejnová – tvář televize Nova. Takový je prostě šoubyznys. Pro mne a věřím, že i pro vás, kdo čtete tyto řádky, mají ale hodnotu i ostatní jmenovaní. Každý z nich vložil totiž do Svatby svoje silné profesní a hlavně lidské stránky, a tak se vytvořila srdeční záležitost - vzácně kamarádská parta kumštýřů. Přála bych vám zažít atmosféru „za oponou“. Tam totiž stojí před začátkem i na konci představení nejbližší z nejbližších připraveni pomoci, kde je třeba…
Myšlenky se mi vrací na jeviště. Terezka a její mladší bratr Honzík právě vtipně tanečně improvizují. Tohle by snad ani choreograf Radek Fišer nevymyslel. Malý Honzík – Richard Mašata, je pro mne jednoznačně herecký a taneční „skokan roku“, i když v tomto případě spíše "půl roku". Od doby prvních jarních zkoušek, kdy jsem ho poprvé viděla v improvizované zkušebně v Kulturáčku na Bílé hoře, šel jeho výkon stále nahoru. Při premiéře je rovnocenným partnerem ostatním dospělým hercům. Ani trochu za nimi nezaostává. Naopak ve své roli vyniká. Jeho repliky běžně vyvolávají u diváků smích a potlesk. Terezka – Kristýna Kleinová ze sebe rychle setřásla počáteční trému a teenagerem toužícím po slávě v Mega star je teď skutečně každým coulem. A to ani netušíte, jak moc je pro ni - muzikantku, hrající dlouhá léta na housle - nelehké, zpívat v roli falešně. Ale zvládá to pokaždé s přehledem.
Samozřejmě, že by to nešlo bez ženicha - Františka Pytlouna, spoluautora hudby. A nevěsty - Míši Sejnové, která svou „blonďatou" roli opravdu nešidí. Oba do komedie přišli s početnými zkušenostmi z jiných muzikálů, televizních rolí či jiných účinkování. Tady si mohou užívat vřelé atmosféry. Jako neřízená střela se na jeviště hrne a zpívá Barbora Rajnišová v roli Růženy. Ani ta nezůstává bez diváckého potlesku. Osobně jsem velmi zvědavá na její alternaci Věru Vodičkovou, které příroda nadělila úplně jiné… například dlouhé nohy. Jardu Kleina v roli Micha kvalitně na premiéře alternuje Petr Urbánek. Škoda, že v představení oproti Jardovi, nehraje na lesnici, harmoniku nebo klávesy. Vždyť má k hudbě blízko. A diváci by živou hudbu ocenili.
A už je na scéně opět Jakub Šlégr. Bez něj se další pokračování děje snad ani nemůže dále odvíjet. Neobyčejně groteskně ztvárňuje v tomto představení hned několik výrazných rolí - od vypravěče, až po jednoho ze "šťasných" ženichů. Režisér Jiří S. Richter mu svěřil i možnost blízké komunikace s diváky, kterou Jakub pohotově využívá. Tím vtipně přestavení ještě více polidšťuje. Smích jeho postava vyvolává i těmi nejjednoduššími způsoby, jaké si jen dokážete představit. V roli pošťáka se objevuje v bundě se znakem silně připomínájícím logo České pošty. A pod ním s nápisem Ondra, což je nepřehlédnutelná narážka na pořad Pošta pro tebe v České televizi. V jiné scéně pobavil diváky obdobným způsobem, když jako komickou jevištní rekvizitu použil obrovské černé brýle. Mimochodem, CD s melodiemi z představení, které právě daroval diváckým porotcům, si můžete objednat i vy na telefonním čísle 720 402 595.
To mě přivádí ke kostýmům. Jelikož děj se odehrává v přítomnosti, nebylo potřeba od kostymérky Gergány Pytlounové vyžadovat žádných přehnaných složitostí. Jako manželka strádající manželovou přítomností, bych ale nechtěla mít na sobě to primitivní hnědé tričko (žluté s padajícími ramínky už bylo více sexy). Dobrá volba oproti generálce jsou dlouhé sametové šaty pro vystoupení Růženy v Mega star. Mimochodem, květinové šaty s obrovským výstřihem v prvním dějství, jí bezvadně umožňují uplatnit přednosti kypré dámy. Mohu prozradit, že zapalovač Růženě mezi vnady vydrží hodně dlouho, i když se s ním pohybuje do všech světových stran.
A jak už to v komediích bývá, dochází v nich k různým protikladným situacím a nečekaným odhalením. Ten udělá to, ten zas tohle, a všichni dohromady pro úspěch představení udělají moc. Z mého pohledu docela učitě. A z vašeho? Přijďte na komedii Svatba (ne) bude a uvidíte. A také uslyšíte a ucítíte. Mimo jiné uvidíte krásnou a přitažlivou blondýnku, uslyšíte elegantního gentlemana, a především ucítíte, jak se uvolňujete a bavíte. Pravda, premiérovou atmosféru už sice znovu nezažijete, byla totiž opravdu výjimečná, až dojemná, ale přesto určitě stojí zato přijít na kteroukoli reprízu.
Do dlouhého potlesku diváků po zaznění finálové písně, vstoupili na jeviště produkční Eva Kleinová a František Polák. Přivezli svatební dort. Eva těžko hledala slova. Děkovala i svému tatínkovi, tvůrci myšlenky tohoto díla. A najednou z reproduktorů zazněl jeho hlas. Jarda zpíval písničku z představení, a na monitorech se objevily fotky z generálky, kde hrál naposledy…Běhal mi mráz po zádech. Bylo slyšet a cítit něco zvláštního…
A možná, že něco zvláštního cítíte i vy teď. Pokud si teď prohlížíte fotografie Michala Škvora, dívejte se pozorně. Možná si povšimnete záře nad každou z nich. To nad nimi bdí, stejně jako i nad celým představením, opravdový anděl. Anděl Jarda Klein, který se své role Miche při premiéře už bohužel nedočkal. Nedočkal se, protože 24. srpna odešel v tichosti z tohoto světa.
Ale v divadle byl určitě. S námi se všemi, s každým z nás. Já sama jsem ho tam cítila. Seděl na balkóně po boku své krásné ženy. Pomáhal jí chytat květiny, které za ní letěly z pódia z rukou jejich dcery Evy při děkovačce… a užíval si spolu s herci potlesku ve stoje.
Nejednou o něm mluvil. O svém snu. O svém vlastním představení. O hudebním představení, plném humoru a vtipu, kde bude hrát jeho rodina a skvělí kamarádi.
Ano, vlastní představení byl Jardův sen. Sen vzácného člověka. A těm se přeci sny plní…
Komentáře k článku