Bylo krásné teplé nedělní odpoledne a kavárna a cukrárna La Fantasia se těšila na velmi výjimečného hosta, kterým nebyl nikdo jiný než houslový mág Jaroslav Svěcený. Slavný houslista přišel, v ruce třímal velmi vzásné housle půjčené až ze zaoceánských USA a již první tóny nesmrtelné „Ave Maria“ dávaly tušit, že se dočkáme výjimečných zážitků. Magický zvuk houslí jakoby prozářil kavárnu zvláštním světlem, to snad i samo sluníčko přišlo nahlédnout do kavárny, přilákané krásným zvukem houslových strun. Vždyť znáte něco více romantičtějšího, než houslová serenáda zahraná pod balkonem? Já tedy rozhodně ne!
Jaroslav Svěcený může možná mnohému na první pohled připadat jako přísný a usedlý pán, avšak jeho věrní vědí, že za přísným zevnějškem se skrývá velký šprýmař, a hlavně neskutečně poutavý vypravěč. Jako jeden z největších znalců houslí vás Jaroslav dokáže svým vyprávěním opravdu nadchnout, že ho nechcete pustit z pódia. Dokud jsem ho sama poprvé neslyšela mluvit, nevěřila jsem, že by někdy jakákoliv torie mohla být tak moc zajímavá a barevná. Velmi trefně to pojmenoval majitel cukrárny La Fantasia – Ben Kovařík, který ohodnotil rádiový pořad Jaroslava Sveceného slovy: „Jardo, ty z toho rádia k lidem úplně lezeš.“ Lépe bych to nevyjádřila ani já sama.
Než začal Jaroslav hrát svou druhou skladbu, humorně ohodnotil situaci v kavárně, kde mu jako správnému hudebníkovi neuniklo, že mrazící pult – připravený pro následnou Gelato Show, vydává čistý tón A. Zaujalo ho to natolik, že si dokonce zažertoval, že bude do kavárny chodit ladit svoje housle. Dále už následovala skladba z autorského pera tohoto houslisty „Strings for New York“, věnovaná právě tomuto městu. A pak už se povídalo a povídalo – třeba o tom, jak Jaroslav Svěcený hrál pro Billa Clintona a Thajskou princeznu. Ale jméno Svěcený není jen tento fenomenální houslista, nýbrž také nová generace, Jaroslavova dcera – Julie Svěcená, která se skutečně potatila, a již také sama plní koncertní sály. A jak se nám svěřil hrdý tatínek, toho času studuje v Londýně, kde dokonce hrála i pro Brada Pitta. Odpoledne uteklo jako voda, a protože toto setkání bylo opravdu výjimečné, rozhodli jsme se pro vás houslového virtuosa trochu vyzpovídat.
„Nemám rád zkostnatělé škatulky!“ říká houslový virtuos Jaroslav Svěcený
Jaroušku, aktuálně jsme v kavárně La Fantazia, a ty jsi sice hned v úvodu říkal, že se snažíš sladkým dobrotám vyhýbat, ale neprozradil jsi, jaký k nim máš vlastně vztah, zda je to jedna z tvých slabostí nebo vůbec nemusíš sladké?
U mě je to jasné, já sladké miluju, ale moc nemůžu, musím se hlídat a dopřávat si ho opravdu jenom za velkou odměnu, což je třeba právě dnes, kdy mám za sebou velkou šňůru a spoustu práce, tak jsem si řekl, že tu výjimku udělám, a pak zase dlouho ne, takže jsem se dnes odměnil. A musím říci, že to, co jsem tu dneska mlsal bylo opravdu špičkové.
Teď bychom se od sladkých radostí přesunuli k jiným radostem života, a sice hudbě. Co poslouchá houslový virtuos doma, když necvičí?
Doma většinou nic (smích), ale já poslouchám hudbu v autě, tam trávím v podstatě víc hodin než doma. Ale když necvičím, tak poslouchám třeba Leonarda Cohena, Sarah Brightman, Fredyho Mercuryho, poslouchám novinky, jelikož mne zajímá, co kdo natočil, poslechnu ale klidně i Shakiru nebo Stinga. Poslouchám i alternativní muziku, jako je třeba skupina Jablkoň, se kterou již léta spolupracuji. Takže vlastně spíše věci, kterou nespadají do klasické hudby, protože když poslouchám klasiku, tak začnu okamžitě pracovat.
A jak vnímáš snahu smíchat klasickou hudbu s popem jako je třeba Il Divo, Il volo a třeba i některá alba Andrei Bocelliho?
Il Divo poslouchám velmi rád, mě se to strašně líbí, protože ti pánové umí skvěle zpívat, takže v tom žádný problém nevidím, a navíc já, narozdíl od spousty lidí z klasiky, si myslím, že je na čase přitahovat ke klasické hudbě lidi a hledat cesty k ní. A to se dá jen tehdy, když se vytvoří most, přes který lidé bez bázně přejdou a řeknou: „Zkusíme to“. A pokud chceme, aby další generace, které se právě tato hudba ve škole nedotkla, k ní našla cestu, tak přesně takto tyto projekty fungují. Navíc já jsem člověk, který nemá rád zkostnatělé škatulky, protože kdyby byly zkostnatělé škatulky i v minulosti, tak nevznikl Leonard Bernstein, hudba Gerge Gershwina, nebyl by Bohuslav Martinů ovlivněný jazzem, to všechno vzniklo popojením. A hudba (i ta klasická), ať chcemenebo nechceme, podléhá módě. Na to je třeba reagovat, protože jinak bychom mohli zjistit, že sice hrajeme krásnou hudbu, ale nikdo by na ní nechodil.
Jelikož náš rozhovor vzniká pro server Musicalnet, musím se zeptat, jak vnímáš žánr muzikál? Je to záležitost, na kterou bys šel do divadla nebo je to pro tebe už příliš komerční podřadná záležitost?
Tak například Leonard Bernstein napsal muzikál West Side Story, a ten považuji za opravdu velmi – velmi dobrý. A takových věcí je spousta. Otázka je spíše do jaké míry se muzikál povede nebo nepovede. Čas stejně ukáže jakou životnost bude který muzikál mít, nemá smysl něco odsuzovat dopředu, dokonce ani když něco předčasně skončilo. Jsou muzikály, které mají jepičí život, ale může se stát, že za padesát let to může být přesně to, co lidi osloví. Taková hudba Johana Sebastiana Bacha se také přes sto let nehrála a dnes si nikdo neumí bez jeho hudby představit jakýkoliv jiný žánr, protože všechno z ní vyšlo. Takže muzikál rozhodně ANO, dokonce jsem v muzikálu Vašo Patejdla Jack Rozparovač nahrával nějaká sóla, takže rozhodně se na muzikál nedivám tak, že když hraji klasickou hudbu, tak je to něco špatného. Bídníci nebo Cats - to jsou fantastické věci, je to prostě otázka obsahu a výběru.
Teď bych se ráda dostala k velmi zajímavému projektu Vivaldianno, kde se potkáváš při spolupráci s frontmanem kapely Lucie – Michalem Dvořákem. Jak se to stane, jak k takové překvapivé spolupráci došlo?
Došlo k tomu úplně jednoduše. Když spolu kluci z kapely Lucie ještě stabilně hráli, tak mě oslovili, zda bych na jednom koncertu ve Státní opeře nespolupracoval, takže jsem si mohl zahrát houslový part ve službách jejich – dnes již kultovních písních, a musím říci, že jsme si bezvadně zahráli. A pak se kluci rozešli. Již tenkrát jsme s Michalem probírali možnost propojit akustickou a elektronickou muziku, já mu říkal, že se mi vůbec nelíbí projekty, kde přijde japonská samohrajka a automatický bubeník a vznikne z toho rádoby multižánrový projekt, který se navíc schová pod slovo Crossover. A Michal mi navrhl, abychom zkusili, jak se budou akustické a elektronické nástroje spolu chovat. Byl to pokus, který jsme původně vůbec nechtěli vydat, a pak jsme to zahráli na náhodné akci a dvěstě lidí se na nás vrhlo, že tohle určitě musíme vydat. Čtyři roky se pak první deska připravovala a prodalo se jí přes čtyřicet tisíc jen na českém území. Setkala se jak s nadšením, tak i s kritikou kamenných hudebníků, co hrají jen svůj daný žánr. A teď je vydaná druhá deska, které se prodalo také už obrovské množství. Podařilo se nám dokonce s tímto projektem několikrát v Brně vyprodat Janáčkovo divadlo, nebo i Bobyicentrum. Spousta lidí díky Vivaldiannu začala chodit na moje klasické koncerty, což považuji za to nejpodstatnější. A za to jsem Michalovi nesmírně vděčný.
O tobě je, Jaroušku, známo, že jsi znalec houslí a jejich teorii velmi krásně prezentuješ. Máš ty – jako znalec - nějaký sen, vyhlédnuté housle, na které by sis chtěl zahrát?
Těch snů je samozřejmě několik. Hlavně jsou to housle Giuseppe Guarneriho del Gesú z roku 1743, které jsem ještě nikdy neviděl ve skutečnosti. Jsou to housle, které znějí jako varhany, takže to by mne opravdu zajímalo. Del Gesú je vedle stradivarek snad největší světové jméno. A jako patriot si chci samozřejmě zahrát i na řadu českých houslí, hlavně z devatenáctého století - například Karel Boromejský Dvořák – velmi talentovaný houslař , který studoval u věhlasných světových mistrů a byl to velký mecenáš umění. Dále pak houslař Antonín Sitt, Johan Michal Willer na jehož housle hrál údajně v Praze Mozart.
Poslední otázka je trochu na tělo, protože v rodině Svěcených vyrůstá nová velmi talentovaná generace. Jaké to je pro tebe, když vedle v pokoji vyrůstá konkurence?
Tuhle otázku dostávám velmi často a pokaždé odpovídám, že je jen správné, aby to v rodu Svěcených pokračovalo dále. A já doufám a jsem pevně přesvědčen, že moje dcera (Julie Svěcená poz. redakce) bude jednou hrát lépe než já a bude velká sólistka. Ona už v podstatě sólově hraje teď, ale s tatínkem si samozřejmě zahraje vždy ráda. Studuje v zahraničí a má výborného pana profesora a je jen dobře, když dostane nejlepší vzdělání, protože kdybych si to nemyslel, tak bych jí ho neplatil (velký smích), takže z toho už vyplývá celkem jasně, že si přeji aby konkurence byla špičková.
Já ti děkuji za rozhovor a celé rodině Svěcených přeji hodně úspěchů, jak tady – tak v zahraničí.
Komentáře k článku