I mezi historickými laiky patří Marie Antoinetta k nejznámějším postavám dějin. Směle jí může konkurovat snad jen královna Alžběta, jež má za sebou několik filmových zpracování. Co se týče osobní tragédie, kdy její nová vlast prožívala těžké časy, které znamenaly pád její i osob z jejího okolí (lze lehce připodobnit osud Karla I., či mladé Lady Jane). Většina lidí si snadno vzpomene, jak tato známá žena skončila, ale osudy lidí, kteří byli v její bezprostřední blízkosti, po rodině a přátelích, ale již mnoho lidí nezná, ani po nich nepátrá. Pojďme si tedy před velkou premiérou na chvilku oživit tuto pro mnoho lidí nenáviděnou cizinku (Rakušanku), která byla podle Francouzů zkázou pro jejich zemi.
Na úvod jen pár základních faktů: Marie Antoinetta byla jednou z dcer Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského, byla tedy dcerou české královny, narozenou v Rakousku. Na rozdíl od ostatních sester se velice dobře provdala za následníka francouzského trůnu. Marie porodila Ludvíkovi několik dětí, Velké francouzské revoluce se však dožili jen dvě: Marie Terezie Šarlota a Karel Ludvík. Marie Antoinetta přichází na francouzský trůn v nelehkou dobu. Královská pokladnice se díky předchůdcům Ludvíka XVI. velmi ztenčila a lid začíná být nespokojen. Královnině oblibě také neprospívá několik afér (rozhazování peněz za malichernosti), ani její původ či výběr přátel.
Muzikál, zabývající se touto v mnoha směrech kontroverzní ženou, je tedy situován do dvou rovin. Jednak obdobím před revolucí, kdy rodina žije ještě spolu a v bezpečí, v druhé půlce nás naopak zavádí již do doby, kdy jsou hlavní protagonisté již mrtví, nebo čekají ve věznici na svůj ortel. Režisér Radek Balaš nám umožnil se na část představení z muzikálu podívat na veřejné zkoušce v Divadle Hybernia. Tato zkouška je obvykle využívaná hlavně v zahraničních produkcích. Po úvodním slovu režiséra a nastínění základních linií děje a období, ve kterém se odehrává, jsme se tak mohli seznámit s protagonisty hlavních rolí.
V rolích královny se nám představily obě alternace – tedy Monika Absolonová a Iva Marešová (známá především jako Lucrezia Borgia). V roli krále Ludvíka se objevil Michal Novotný, a jako milenec královny zazářil Peter Strenáčik, ten se také snažil přihlížející diváky neustále bavit různými vtípky. První ukázka, kterou nám režisér předvedl, byl desátý obraz z první půlky – nástup vojenské gardy. V této sekvenci bylo rozhodující spojit taneční prvky – tzv. bodydrumming – vojáků s hudbou a nástupem dalších postav (příchod krále a mladého následníka trůnu, dále přivítání královny, odchod gardy). Vedle zdařilé choreografie Carly Jefferson, jsme tak byli i svědky konfrontace mezi králem Ludvíkem a milencem královny – Axelem Von Fersenem.
Velmi pěkně v tomto mužském duelu působí příchod malého Dauphina, který se učí šermovat, a následně si chce hrát se svým královským otcem. Krále však na svou přítomnost upozorní zvláštním způsobem, a to hodem míče přímo do obličeje Jeho Veličenstva. Klobouk dolů před Michalem Novotným, jenž tak schytal několik ran, a ještě klukům hravě radil, jak a kam se nejlépe trefit, aby míč nepadal k nohám diváků. Velice dojemnou a temnou část představení však tvořil děj, který následoval po hromadném bodydrummingu, tentokrát francouzského lidu (snaha ukázat, že i když ve společnosti dochází ke změnám, určité prvky v ní přece jen zakoření).
V sekci společného tance bylo vidět, jak náročné je všechny lidi na jevišti sladit - nejen co se týče stejné rychlostí pohybů company, ale i načasováním na hudbu. Avšak oproti scéně, která následovala, nebyla předchozí ukázka tak emocionálně podbarvená. Je to velmi vypjatá chvíle, plná emocí, lásky, utrpení, vypočítavosti i nenávisti. To vše se vám tedy honí hlavou, přemýšlíte nad krutostí doby, a sílou davu a schopností líbivě znějících slov udělat divy s morálkou prostých lidí. Královna je zde uvržená do zlaté klece, daleko od svých blízkých, čekajíc na svůj ortel. Toho využívá Jacques-René Hébert, zde ve skvělém podání Oldřicha Kříže, jenž nebohou královnu vystavuje pro okrasu pařížské chudině.
Až kabaretně ztvárněná sekvence s dozorcem věznice, dělající si žerty ze života bohaté buržoazie a především aristokracie, vám v bravurním podání Oldřicha Kříže ukáže, kam až jsou lidé ochotni zajít pro dosažení svých cílů. Ludvík Karel, jenž byl po uvěznění rodičů dán na převýchovu, je zde donucen se dívat na zubožený stav své matky. Z královny je pouhý stín, který na chvíli osvětlí příchod jejího syna, aby jí však byl záhy opět vyrván Antoinem Simonem (švec, který se stará o Ludvíkovu převýchovu). Skvělé herecké a pěvecké ztvárnění obou alternací královny, spolu se skladbou „Co zbývá nám“ a velmi psychicky náročným údělem pro herce, ztvárňující mladého prince, to vše činí tuto scénu výjimečnou, a stává se tak základním pilířem celého představení.
Osud Marie Antoinetty je velice tragický, ale skrývá v sobě také etický i morální přesah až do dnešních dní. Doufejme tedy, že velmi dobré herecké ztvárnění Oldřicha Kříže, Moniky Absolonové a dalších protagonistů slibuje i nadále velmi vysokou úroveň zbytku připravovaného představení, které nespadne do banální kostýmní podívané plné patosu, povrchních a laciných hříček a scének. Je velmi zajímavé a vzrušující být aspoň na chvíli součásti něčeho ještě neúplného, vidět rodící se nápady a úpravy protagonistů, radost z odvedené práce či mít možnost vyjádřit názor a sdělit své postřehy samotným tvůrcům. Za tuto poskytnutou možnost všem, kteří se na představení podíleli, děkuji.
Komentáře k článku