Muzikál Zpívání v dešti nás zavádí do období, kdy byl ještě na vrcholu němý film. Kdy herci používali výraznou mimiku a jako zvukový doprovod sloužila hudba. To se roku 1927 však mění a na scéně se objevuje film zvukový. Spolu s milostnou zápletkou nám tak muzikál nabízí s kapkou parodie také strach z nového období a pokus o vyrovnání se s novou výzvou.
Pro skalní fanoušky muzikálové tvorby není tento muzikál žádnou novinkou. Dobře zvolená hudba a taneční choreografie stvořila výjimečnou show, již mnozí považují za jeden z nejlepších muzikálů všech dob. Představení vzniklo podle filmové předlohy z padesátých let, kdy se v hlavních rolích představili Gene Kelly a Debbie Reynolds. Časovým obdobím však také připomíná film Umělec (The Artist) z roku 2011, v němž se postupně vytrácí slavné chvíle němého filmu a začíná nová éra mluveného filmu.
Němý film vyhovoval do konce dvacátých let technickým podmínkám tehdejší kinematografie a byl mezi diváky velmi oblíbený. Důležitou roli hrálo, jak herci ztvární danou roli – výrazná mimika a řeč těla (nonverbální komunikace) byly důležité. Mnohdy však jejich reakce působily velmi nepřirozeně. Řeč byla nahrazována mezititulky, kterých bylo několik druhů a doprovodnou hudbou (orchestr, klavírista, varhany), obé mělo za úkol pomoci hercům doplnit či komentovat děj. Přesto se kinematografie neustále snažila o průlom – zapojení zvukové stopy. První pokus o mluvený film se uskutečnil roku 1927, kdy se objevil film Jazzový zpěvák. V této době se odehrává i děj muzikálu Zpívání v dešti.
Don Lockwood a Lina Lamontová jsou hvězdný pár Hollywoodu, hojně obsazovaní a milovaní svými fanoušky. A nyní míří na plátna kin jejich nejnovější film – Královský dobrodruh, který zvýši jejich popularitu a rozvíří fámy týkající se jejich vztahu. Náhle však do jejich života vstoupí nenadálá událost. Začínají první pokusy o zvukový film, kdo se rychleji přizpůsobí, vyhrává. A tak začíná hlavní hrdiny ovíjet pocit strachu. Dokáží zvládnout mluvený projev a obejít se bez strnulých, nepřirozených pohybů?
Otázka „Jsem dobrý herec?“ rotuje v hlavě Dona Lockwooda od chvíle, kdy mu cestu zkříží Kathy Seldenová. Lina naopak bojuje se svým nepříjemným zabarvením hlasu, jež jejich filmu může způsobit ztráty a výsměch publika. Don v okouzlujicí a upřímné Kathy nachází zalíbení a společně s jeho kamarádem Cosmo Brownem (jehož v muzikálové verzi ztvárnil Jan Révai) hledají způsob, jak jejich nový film The Duelling Cavalier předělat. Inu, není těžké uhádnout, co z toho vznikne – film se mění na muzikál. Jenže co udělat s hlasem Liny? Vznikne nápad předabovat a nahradit jej melodickým hlasem krásné Kathy...
Jak to dopadne? Nepovím, přijďte se podívat a pobavit nad nevšední divadelní show sami. Muzikál má základní milostný námět s mnohými vtipnými odbočkami, například na mládí Dona a Cosma, vypráví však - a zároveň paroduje - období v revoluci zvukového filmu a ukazuje nám, jak mohl vzniknout fenomén jménem muzikál. Autoři divadelní verze, jež se dočkala adaptace roku 1983, jsou Betty Comdenová, Adolph Green, Nacio Herb Brown a Arthur Freed. Jsou tu velmi dobře zpracované taneční, stepařské choreografie. Muzikál měl premiéru 11. dubna 1952, o písně se postaral Arthur Freed, úspěšný producent muzikálů, jenž se dříve věnoval psaní písní, a tyto chtěl použít v novém projektu.
V úterý 26. března jsme tento muzikál mohli zhlédnout v pražském Divadle Hybernia v podání hostujícího divadla F. X. Šaldy z Liberce. Na vytvoření muzikálu se podíleli Oldřich Kříž (režie), Martin Doubravský (dirigování), Veronika Hindle (kostýmy), Petra Parvoničová a Pavel Strouhal (choreografie, step) a další. V muzikálu je také užit český text slavného hitu „Singin‘ in the Rain – Zpívání v dešti“ od Zdeňka Borovce. Slyšet tu však můžeme i jiné swingové songy. V hlavních rolích se nám představil Jan Kříž, Jan Révai, Marie Blahynková a Ivana Jirešová. Již jednou jsem měla tu čest vidět v tomto divadle inscenaci divadelní hry Pygmalion a ráda mohu říci, že i nyní mě soubor divadla velmi mile překvapil. Muzikál byl velmi dobře zpracován po všech stránkách – zejména skvělou a náročnou choreografií, ve které především Jan Révai ukázal svůj taneční um. Nutno podotknout, že i další protagonisté se tohoto úkolu zhostili skvěle.
Živý orchestr a herci vstupující a komentující děj na jevišti působili velmi svěžím a příjemným dojmem. Kdo má rád období dvacátých a třicátých let si přišel na své v oblasti hudebních šlágrů a především v propracovanosti jednotlivých kostýmů, které dané období charakterizovaly. Vystoupení začíná úvodním představením nového filmu hlavních filmových protagonistů - „Královský dobrodruh“. V jedné chvíli se z vás tak stane filmové publikum a následně se objevíte v jeho zákulisí a sledujete děj za oponou. Jan Kříž jako Don Lockwood má hned tři úkoly: zahrát domýšlivého herce, zatančit těžká stepařská čísla a zároveň zpívat. Spolu s jeho partnerkou, která hrála Kathy, jim nemohu nic vytknout. Vše bylo velmi povedené, publikum se v žádném ohledu nenudilo. Herecké kreace Ivany Jirešové a taneční a herecký projev Jana Révaie mě pak doslova okouzlily. Její nepříjemný hlas a skvělá mimika byly prostě dokonalé a velmi zábavné.
Žádné dílo se neobejde bez drobných chyb, a tak i zde jsme se mohli setkat s poruchami portů. Velmi zajímavý byl nápad s promítáním němého filmu na plátno, bohužel až na jednu scénu, kde byla průhlednost plátna vtipně využita pro účely děje, přeci jen nebylo průsvitné plátno ideální promítací plochou (plátno prosvítalo, postavy na plátně byly vybledlé, obraz přerýval nápis Hollywood). Mezi další vtipné scény bych zařadila baletní číslo a především postavu pana učitele, díky které se mi ihned vybavil film Jak svět přichází o básníky (vtipné taneční vystoupení). Malé zakolísání se projevilo u mladého zpěváka, ale vzhledem k jeho věku a celkovému dojmu z představení mu to s radostí promineme.
Oproti menším divadlům mělo toto představení výhodu ve velkých možnostech využití prostoru a kulis (točna, plátno, spouštění pomůcek...), což všemu dění kolem dodávalo glanc a okouzlující atmosféru. Ano, mnozí kritici by mohli poznamenat, že muzikál má příliš jednoduchý děj a v mnohém by se jim mohlo dát za pravdu. Těžko se dá srovnávat klasika například podle knihy, kde očekáváme hloubku a propracování postav od jednoduché zápletky, kde nemusíte na nic myslet a která má za účel vás pobavit. V tomhle případě Zpívání v dešti nezklame.
A co dodat na závěr? Zpívání v dešti je velmi dobrá show s nepopiratelnou jiskrou. Milovníci humoru a tance budou nadmíru spokojeni. Nezbývá mi tedy nic jiného, než tvůrcům a hercům popřát, aby toto představení mělo nadále velký úspěch, a aby i další jejich představení bylo také diváky vysoce ceněno.
Komentáře k článku