Známé rčení říká – nevstupuj dvakrát do téže řeky. Jenže ono to není vždy jednoduché. Když vás něco okouzlí, máte chuť to prožít ještě jednou, znovu navštívit oblíbenou zemi, zhlédnout zajímavý film, přehrávat si oblíbené písně, opět si přečíst oblíbený román. A tak se stane, že pouhá návštěva divadelního představení ve vás vyvolá dojem, že se chcete ještě jednou vrátit tam, kde je vám dobře, a prožít děj s vašimi hrdiny od začátku do konce. A pokud máte oblíbenou knižní předlohu, rádi se podívate na divadelní zpracování (ať už činohru nebo muzikál). Tak tomu je i u děl skvělých spisovatelů jako je A. Dumas, V. Hugo, B. Shaw a mnoho dalších. Pojďme se tedy podívat, jak dopadlo mé druhé zhlédnutí muzikálu Monte Cristo.
Většina diváků si vybírá představení podle určitého povědomí o ději, ať už z knižní podoby, či z filmového plátna. To se někdy může stát divadelnímu zpracování osudné, jelikož do něj nemůžete vložit příliš děje či postav, ani využít nápadných a mnohdy drahých efektů. A tak se vám může stát, že vám v divadelní inscenaci lecos chybí. Postava, myšlenka, či vynechané scény. Jak jsem se již zmínila v předchozím článku, muzikál Monte Cristo je velmi dobře zpracovaný. Základní příběh zůstavá vesměs stejný a herecké i pěvecké scény jsou na relativní začátečníky velmi povedené.
Samozřejmě, že technickým komplikacím se lze těžko vyhnout, a při tomto opakovaném zhlédnutí se jich bohužel našlo více. Počínaje špatnými porty, přes vypnutí muziky v nevhodnou dobu, někdy i s nepříjemně pištivými výškami. Chyby se však objevily i v důležitých scénách, kdy je v prostorách malého divadla kladen důraz na osvětlení postavy (její zdůraznění). Zde byl osvětlovač ve většině případech pozadu, a nebo naopak napřed, a tudíž byla postava špatně osvětlena. To vše jsou však věci, na kterých se dá zapracovat a nadále je vylepšovat.
Přeskakování v ději, o kterém jsem se již také zmínila, však může diváky zvyklé na filmové zpracování velmi zmást. Některé postavy a scény, na které jsme zvyklí, tu zcela chybí (Haydeé, Villefort, Bertuccio, Morell, Jacopo...). Ve filmovém zpracování bývají také některé události oproti knižní předloze pozměněné(například vztah Alberta a Hraběte, Hraběte a Haydeé). V nejnovější verzi z roku 2002 se setkáváme s jiným vývojem postavy Danglarse (není zde bankéřem) i Villeforta (opomíjená postava v muzikálu se zajímavou zápletkou týkající se minulosti a Napoleona), ale v představení je mnohem víc ochylek od předlohy.
Více k muzikálovému zpracování má pak blíže verze z roku 1998, kde se v hlavní roli představil Gérard Depardieu. Divákovi, který se tak spoléhá na filmová zpracování, se mohou skoky v první polovině muzikálu zdát zmatené a nepřesné, a někdy i v trochu rychlejším tempu (svatba, útěk z vězení). Zavádějící tak mohou být pro diváka i pasáže odehrávající se hospodském prostředí, které jsou do muzikálu vložené.
Vzhledem k propracovanosti a hloubce děje v knižní předloze a filmovému zpracování s Depardieem je vhodné, že muzikáloví tvůrci vynechali podrobnější vývoj Edmonda Dantese po útěku, tedy postavy - lorda Wilmora a abbé Busoniho.
Herci opět odvedli velmi dobré výkony. Petr Ryšavý předvedl svůj herecký i taneční talent. Petr Sattler pak v roli mladého Danglarse dobře ztvárnil úlistnost, závistivost a chamtivost svojí postavy. Opět se mi velmi líbil procítěný projev Alberta (Lukáš Ondruš) s Haydeé (Michaela Talašová), a to i za velmi vypjatých podmínek (vypnutí hudby – s komentáři ze zákulisí a následným neutichajícím smíchem v publiku). Oba se zachovali jako profesionálové a své party zahráli bez zaváhání až do konce.
Okouzlující v roli dospělého Danglarse byl i režisér představení Martin Bujárek, který společně s Mariánem Samkem dokázal z této postavy vytvořit vtipnou osobnost, která působí svěže. Ani drobné zaváhání mladého Alberta (Václav Janovský) nezanechalo na představení negativní stopy, spolu s pomocí Mercedes (Monika Povýšilová) spolu svůj part překonali, a drobné zaváhání tak působilo více přirozeněji. Velmi pěknou a vtipnou roli v podobě paní Danglarsové obsadila Kateřina Holubová. Ta mi svými hereckými grimasami připomněla atmosféru oblíbených televizních pohádek – „Jak princezna ráčkovala“ nebo „Princezna koloběžka“.
Spolu s Bujárkem tak tvořili opravdu velmi originální a vtipný pár, který nás aspoň na chvilku odvedl od vážnějších linek příběhu. V roli Monte Crista se nám pak ukázál Jaromír Adamec, který má s tímto představením zkušenosti již z dřívějších let. Hlasové ztvárnění postavy hraběte bylo na výborné úrovni (změny v intonaci), přesto mi v první části – v době, kdy je ještě Edmund ve vězení, chybělo v hereckém projevu napětí: sklíčenost, bolest ze zrady, rozpolcenost. V této části se mi naopak velmi líbil Lukáš Jindra (z premiérového představení). Oproti tomu v druhé části představení přišel pravý mstitel, prahnoucí po pomstě, ale i sám pochybující o svých činech.
Vážná témata mívají mnohdy oproti veselejším inscenacím značnou nevýhodu, a pro náročného diváka je pak velmi důležité, jak se tvůrci vypořádali s danou tématikou. Věřím, že i přes nedostatky v představení se najde mnoho lidí, které upoutá toto krásné, ale i náročné téma. Ráda bych poděkovala všem účinkujícím, kteří se na tomto projektu podíleli a věřím, že nebylo jejich posledním.
Komentáře k článku
Co se týče jmen tvůrců, ty jsem již znovu neuváděla, jelikož článek je rozšířením k textu vydanému k premiéře muzikálu, kde jsou tyto informace již uvedeny.