Muzikál Casanova ovládl nádvoří zámku Hluboká. Od 6. července můžete vidět dílo o této osobě mnoha tváří. My jsme mohli sledovat celý vývoj tohoto díla, od nápadu, přes první schůzky, tvorbu dekorací, zkoušky, šermy, nahrávání písní ve studiu, až po závěrečný finiš. Když jsme dílo uviděli poprvé v celé kráse, pochopili jsme, že ho chceme vidět ještě několikrát, abychom nabažili všechny smysly. A tak jsme využili příležitost, a opět jsme vyrazili do Jižních Čech. A rozhodli jsme se, že vám přineseme dvojí pohled na jedno představení…
Klára Chocholoušová: Casanova hýří vtipem
Uběhlo sotva pár dní od světové premiéry muzikálu Casanova na zámku Hluboká, které se náš tým samozřejmě také zúčastnil, a u většiny z nás se začala projevovat touha spatřit tento muzikál znovu. Například já jsem se několikrát přistihla, jak si při nakupování broukám "U nás v Americe, máme všeho více" nebo když jsem při pohledu na řidiče, který mě málem srazil na přechodu, mi proběhlo hlavou "…chlap nebezpečný, pro nenávist objekt vděčný…". Koncem týdne už bylo jasno, a tak jsme se opěr vydali 160 km z Prahy na zámek Hluboká, prožít další nezapomenutelný večer s Casanovou. A to jsme ještě netušili, co všechno v tomto představení uvidíme.
Odbytím jedenadvacáté hodiny se rozezněly první tóny předehry, zhasla světla a objevil se Casanova (on a jeho dvě alter ega) …
Tento článek však nebude pojednávat o ději muzikálu, ten již zajisté znáte z článků mých kolegyň (odkazy). Rozhodla jsem se vám přiblížit události představení ze soboty 14. června. Možná se sami sebe ptáte, proč jsem si vybrala právě toto představení? Když jsme večer přijížděli na zámek Hluboká, ani náš tým ani herci samotní netušili, že to, co v dnešní večer naše oči spatří, sice bude pouze běžné řadové představení, ale i tak uvízne mnohým z nás na dlouhou dobu v paměti.
Již v několika prvních scénách jsme poznala, že během pouhých tří představení, které předcházely tomu dnešnímu, se mnohé zlepšilo. Herci se se svými postavami více sžili a hraní si více užívali, lépe přivykli i svým pěveckým partům a jejich projev se celkově velmi zlepšil. Ráda bych také pochválila celou taneční company. Každý z nich se po svém popral s velmi obtížnou, avšak na první pohled poutavou a originální choreografií Petry Parvoničové. Proto již nyní můžeme vidět čirou radost z tance i z hraní. Jejich taneční schopnosti totiž skvěle doplňuje jejich herecký talent. V jejich tvářích se emoce zračí jako v benátských zrcadlech a střídají se jak výpady Casanovy a jeho duelantů. V tomto ohledu bych obzvláště ráda pochválila Hanku Wohlgemuthovou a Anetu Dobešovou, u kterých jsem si výrazného mimického projevu všimla již na premiérách.
Perličky tohoto představení
Jak jsem již zmínila, toto představení se od běžného řadového lehce lišilo, nezmínila jsem však čím. Ať už to bylo způsobeno faktem, že herci už si byli svými dialogy i zpěvem jisti, nebo uvolněnou a přátelskou atmosférou dnešního večera, herci se sami rozhodli oživit scénář o několik vtípků a rozesmát tím obecenstvo i své kolegy v zákulisí. Na jevišti se také několik věcí odehrálo jinak, než bylo v plánu, tentokrát však zcela bez záměru hlavních aktérů. Ráda bych však upozornila, že i přesto, že představení nebylo zcela dle scénáře, a některé věci se dokonce nepovedly, představení celkově bylo pro celý náš tým příjemným zážitkem a na dlouhou dobu nám bude vyvolávat úsměv na tváři při vzpomínkách na scény, které se zřejmě již nikdy nebudou opakovat.
V samém úvodu muzikálu tančí Casanova (Lukáš Randák) s dívkami, a následně i s krásnou markýzou (Hana Wohlgemuthová), která při příchodu dalších lidí s větou „Proboha… manžel…“ omdlévá do jeho náruče. Pak však tato scéna proběhla odlišně. Casanova – Lukáš Randák – ztratil rovnováhu při zvedání markýzy a i s ní se posadil na dlažební kostky nádvoří. Ladislav Korbel v roli markýze však ani vteřinku nezaváhal, a se slovy „Nechcete mi ji dát?“ podal své choti ruku a pomohl jí zpět na nohy, scéna tedy mohla pokračovat dle plánu.
Na další vtípek nahrála komtesa Adéla (Lucia Jagerčíková) Bednářovi (Luděk Šindelář). Poté, co Adéla uzavře svůj krátký monolog větou: „Já vím o sexu a muchlování víc než vy dva“ (myšleno Casanova a hrabě Emanuel Valdštejn), Luděk bleskurychle reaguje, že oni TŘI!, což zdůrazňuje ukázáním tří prstů jak svým kolegům, tak divákům. To samozřejmě pobavilo i jeho kolegy přímo na scéně, zachovali však kamenné tváře a smích, kterému my jsme propadli okamžitě, si nechali až do zákulisí.
Nezapomenutelnou vzpomínkou pro všechny přihlížející se stala scéna těsně před koncem 1. jednání. 
V této scéně měla hraběnka Karolína (Iva Hošpesová) se svou neteří komtesou Adélou (Lucia Jagerčíková) probírat muže, především pak pana Casanovu de Seingalt, který hraběnku očividně naprosto uchvátil. Dokážete si však tuto scénu představit v případě, že jedna z hereček na scénu nedorazí? Právě to se stalo na dnešním představení. Zatímco dveře na jedné straně se otevřely a na scénu vstoupila komtesa Adéla, dveře na straně druhé zůstaly dál zavřené. Lucia Jagerčíková byla tedy nucena improvizovat. Vzhledem k tomu, že nemohla tušit, jak dlouho bude trvat absence Ivy Hošpesové na scéně, měla to o to těžší.
V prvních chvílích se snažila svou kolegyni upozornit na fakt, že má být právě na scéně, a to vyvoláváním směrem do kulis: „Tetičko? Tetičko! Tady máme pokojíček, TETIČKO!“ Pochválila bych, jak Lucia skvěle využila dějové linie muzikálu, i faktu že hraběnka Karolína je do Casanovy prostě blázen a ve svém monologu zmínila možnost, že tetička už bude zase někde s tím Casanovou. Jsme přesvědčeni, že ještě v této chvíli většina obecenstva netušila, že se na jevišti děje něco neobvyklého. Jak jsme později také slyšeli, Karolína byla na Duchcově po dlouhé době, měla tedy nárok se ztratit.
První menší odhalení pravdy nastalo v okamžiku, kdy Lucii Jagerčíkové proklouzla mezi rty věta: „Tetičko, jestli já tě najdu, a budeš něco s ním dělat, … bude baci baci!“, což doprovodila úhozem jezdeckým bičíkem do své levé ruky. To už ani náš tým nedokázal zachovat kamennou tvář a propukli jsme v hurónský smích.
Pomyslnou třešničkou na dort pak dodal Luděk Šindelář, který vykoukl shora z kulis a divákům oznámil, že hraběnka si odskočila, než však mohl on nebo Lucia pokračovat v improvizaci, do té doby klidné dveře se rozletěly a na scénu vplula Iva Hošpesová. Dále se pak pokračovalo dle scénáře. Jak jsem se později dozvěděla, tvrzení Luďka Šindeláře že hraběnka si odskočila, se nezakládalo na pravdě.
Iva Hošpesová si totiž spletla pořadí scén a připravila se pro píseň „Pan Kavalír“ do místnosti v prvním patře zámku, aby mohla vystoupit na balkón a pět. Ve chvíli, kdy si svou chybu uvědomila, však bylo příliš pozdě. Vydala se tedy chodbami zámku za doprovodu průvodce a světla baterky zpět dolů, na nádvoří. Tato cesta byla navíc zkomplikována jejím kostýmem, tedy dlouhými dobovými šaty s mnoha sukněmi plnými obručí.
Nesnažíme se tvrdit, že Iva Hošpesová neudělala chybu, na druhou stranu chybovat je lidské! A tato situace vnuknula mnohým z nás novou myšlenku. No, neměla by se vtipná scéna se ztracenou hraběnkou stát součástí scénáře? Kdo ví, možná bude příští léto obohaceno o další vtipnou scénu.
Ke scéně se ztracenou hraběnkou se pak po písni „Můj hrdina“ ještě vrátil hrabě Emanuel Valdštejn (Jaromír Adamec), který komtese Adéle řekl: „Poté co se hraběnka vrátila z toalety, mi oznámila …“ což opět rozesmálo publikum. Na stranu druhou se mi toto nezdálo příliš kolegiální vůči Ivě Hošpesové, která své chyby zcela jistě litovala.
Poslední perličkou večera se stala scéna, kdy hrabě Emanuel Valdštejn navrhuje, aby Casanova sepsal paměti, ten oponuje, že paměti dnes píše každý, na což hrabě nachází snadné řešení a navrhuje: „Tak to nazvěte jinak, třeba … Historie mého života!“ Na tom by nebylo nic zvláštního, dokonce vše, co bylo řečeno, ve scénáři opravdu je. Jak se ale říká, když dva dělají totéž, není to totéž. To, co diváky tolik rozesmálo, byl tón, jakým Jaromír Adamec pronesl název „Historie mého života“. Řekl to totiž přesnou napodobeninou hlasu Karla Gotta. Proč tomu tak bylo? To jsem se byla po představení zjistit od samotného Jaromíra Adamce. 
Ten mi vysvětlil, že pokud by měl někdo podobně obsáhlé a zajímavé paměti jako Casanova, pak by to byl právě Karel Gott. Proto zvolil právě Mistrův hlas.
Když jsme večer přijížděli na zámek Hluboká, neměli jsme nejmenší tušení, jak zvláštní představení dnes zhlédneme, ani to, jak moc se při tom pobavíme. Jsem přesvědčena, že situace, které jsme v tento večer viděli, nikdy nezapomeneme ani my, ani herci samotní a některé scény se na Hluboké stanou dokonce legendárními.
Muzikál Casanova je však svým způsobem představení jedinečné a vtipné samo o sobě. Nádvoří zámku dotváří skvělou atmosféru a herci i tanečníci se vždy snaží podat ten nejlepší výkon. Nezáleží na termínu, který pro svou návštěvu zvolíte, obsazení, které uvidíte, nebo počasí, za kterého se v ten večer bude hrát. Jsem přesvědčena, že odejdete spokojení a skvělým zážitkem. Možná se dokonce - stejně jako náš tým - rozhodnete pro opětovné zhlédnutí muzikálu.
Janina Svobodová: „Vždycky je dost důvodů, proč mít život rád…“
Smůlovatá páteční třináctka si prý vybrala svou daň na Hluboké v podobě blikajících světel, unaveného hlasu Elišky Ochmanové a možná i něčím dalším. To si ale musíte nechat vyprávět od přítomných. Každopádně Musicalnet jel v sobotu 14. července na představení slibující nové alternace, a tím i možná nová příjemná překvapení. Pravda, hlavní postavou jsme vsadili na „ koně“, vlastně na „býka“ – Zdeňka Pikla (pro nezasvěcené – to je hláška hraběte Valdštejna k Casanovovi ze 7. obrazu).
Další štěstí jsme měli na výběr řidiče, který nás směl dopravit tam a po představení zase zpět. Poctu nechat se vést kočárem hraběte nám zprostředkoval Jaromír Adamec. Rychlostí blesku jsme se vzájemně přijali mezi „své“. Tyto sympatie nám umožnily probrat odehraná představení a zkušenosti z nich od hlavy až k patě naprosto bez servítků. Stejně tomu bylo i na zpáteční cestě, kdy jsem tak trochu alespoň teoreticky zafušovali režisérovi do scénáře. Dle našeho názoru jsme ho dost vylepšili, škoda, že to režisér ani netuší.
Hluboká přivítala svého dvorního fotografa a jeho „dámy s husím brkem“, jak se sluší a patří, překvapením - lístky do 1. řady. Naše hrdost a pýcha moci přidat další tečky k vybarvování Casanovského motýlka (viz závěr článku z 2. premiéry), stoupala k výšinám. Díky těmto VIP místům viděl dvorní fotograf každému až do hrdla. Mohl tak pořídit opravdu povedené fotografie, které sice už byly pořízené v jiných představeních, ale z boku, nikoliv čelně, jako v tomto případě.
Zazněla předehra. Myslela jsem, že už mne jen tak něco nepřekvapí. Že znám scénář, viděla jsem zkoušky, alternace, že už mám svoje vyvolené obrazy, kde se mi bude tajit dech, že se zasměji, aniž by někdo zvedal ceduli „smích“.
Omyl.
Omyl, dámy a pánové. Ukázalo se, že Casanova nezná kopírku, spartakiádní vyrovnanost, nerozpoznatelné hlasy, nedá se dabovat… Casanova je a bude (letos ve dvaceti představeních) vždy originálem. Každý, kdo mu totiž propadl, mu propůjčil i část svého srdce. Představení s pěti svíčkami na dortu nás postupně hostilo novými chutěmi, o kterých jsme po jeho skončení uvažovali, zda by je neměl režisér David Cody zařadit do receptu scénáře pravidelně.
Vzpomenu alespoň některých ingrediencí, které se nedaly přehlédnout a přeslechnout. Spadlé paruce Zdeňka Pikla z 1. premiéry asi nejsilněji zakonkurovala scénka, kterou sama sobě připravila hraběnka Karolína – Iva Hošpesová.
Nadešel 16. obraz. Karolína měla vést dialog s komtesou Adélou v jejím pokoji. Adéla vešla na scénu ze tmy předešlého obrazu, ale Karolína nikde. Vteřiny ubíhaly a Lucia Jagerčíková duchapřítomně volá mimo scénář: „Tetičko, kde jsi, já jsem ve svém pokoji…“Ale nic se neděje. Ani další vyvolávání nebylo nic platné. Divák už se asi dovtípil, že se děje něco mimo naučený text, ale netušil, že se Iva spletla a hledá cestu po zámku na balkón, kde má s písní „On je kavalír“ vystupovat až za deset minut.
Luďa Šindelář – Bednář, zachraňuje situaci hláškou jadrnou, jak je známe i mimo herecká prkna. „Hraběnka si odskočila na toaletu“, pronesl, objevuje se na forbíně, hrdý na svůj postřeh. Diváci se smíchy neudrželi. Opět se potvrdilo, jak je k nezaplacení v představení Luďu mít (bez ohledu na jeho přípravu v castingu). V tom zaznělo z puštěného portu hraběnky: “Sakra, já jsem asi blbě…“.
Lépe by to režisér a textař asi nevymyslel. 
Je teď ale na nich, zda tuto situaci do repertoáru nepřidat, jako pikantnost naznačující pletky hraběnky s Casanovou během návštěvy na Duchcově. Prostě, aby bylo více čemu se zasmát, má–li být tento muzikál muzikálem též komediálním. Napadá mne, že i tímto je muzikál Casanova výjimečný - možností obohacovat ho originalitou aktérů v každém představení, která má tak šanci dozrát i za hranice dosud nám všem nepředstavitelných rozměrů.
A teď z jiného soudku.
Musím zaznamenat, že jsem tentokráte měla možnost poprvé opravdově vidět v roli malého Casanovu – Giocama, Daniela Trnku. Ten na mne při zkouškách a při focení do programu působil ze tří alternací jako nejméně průbojný. Tímto se mu ve svých myšlenkách omlouvám a stavím ho do pochvalného světla jako ostatní kluky herce. Dokáže stejně jako jeho malí kolegové zabarvit svůj hlas podle požadavků režiséra vážně i vtipně, sjet po zábradlí, luskat prsty, tancovat po schodech i nádvoří i přijímat dary při děkovačce. Samozřejmě nejlépe mu jde glosování výroků pana de Seingalt, které uvádí na pravou míru. Výborný je i ve scéně, kdy "zápasí" s Bednou, a s nonšalancí ho nakonec poráží.
Upřímně mě mrzelo, že Adélu nezpívala Eliška Ochmanová, která si klidem léčila hlas, majíc na paměti, že ji čeká v nastávajících týdnech ještě dalších pět představení bez přestávky. Poznala už jsem Elišku v muzikálech minulého roku a dovoluji si vyjádřit úsudek, že svou roli zvládá s větším přehledem a hlavně pěveckým rozsahem, než Lucia, která se v ní teprve nachází a s Hlubokou se sžívá. Party této role jsou jedny z nejnáročnější z představení, takže není divu, že někdy není všechno OK, zvláště když si Lucia musí ještě navíc hlídat svůj slovenský přízvuk.
Mám příjemný pocit, že Elišku role Adély hodně posouvá „k výšinám“, a moc jí to přeji.
Probírající se už asi posté programem (nejsem já už tím Casanovou, co všechno zveličuje, až moc nasáklá…?), upoutal mne v něm výraz Ladislava Korbela – markýze, hraběte Branického. Na portrétu v programu zvednuté oko a ostrý pohled, naznačují přesně, co režisér od jeho role očekává. Hrabě je v souboji postřelen, a přesto v bolesti zpívá píseň „Čest“ společně Lízou, v sobotním představení se Zuzkou Benešovou. Tato píseň je společně s dalšími čtyřmi umístěna na CD, které můžete zakoupit na Hluboké.
Na sobotním představení 14. července byla již znát větší jistota hereckého i pěveckého projevu mnohých účinkujících, suverénnost v choreografiích i dalším pohybu po jevišti.
Někteří si dovolili občas pronést něco v textu nového, co není z pera Petra Markova - autora libreta a textu písní, co okořenilo představení a z čeho nemusí mít autoři obavy, ba naopak radost, že vtipného přibylo.
Představení bylo vyprodané, ale přesto na další zveme i vás. Místečko se vždy najde, zvláště když se prokážete, že jste naši fanouškové, víte třeba, co je „piklovina“, kdo je Luďa, kdo to tu režíruje nebo diriguje, co má rád Jarda Adamec s cukrem a podobné pikantérie, které najdete na webu Casanova-muzikal.cz.
Přijeďte na Hlubokou. Zůstaňte věrni i Čechám a českému divadlu.
A kdo to vážně nestíháte, zaposlouchejte se alespoň do hudby Zdeňka Bartáka, kterou si můžete spustit prostřednictvím Musicalnetu v článku "Pět dní do premiéry". Je nádherná jako všechno okolo Hluboké, kde je muzikál Casanova srdeční záležitostí letošního rozmarného léta.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Komentáře k článku