Divadlo Broadway nás od úterý 30. listopadu 2012 začalo ladit adventně a vánočně, neboť se zde odehrála premiéra nového muzikálu Janka Ledeckého Vánoční zázrak aneb Sliby se maj´plnit o Vánocích. Za sebe mohu říci, že se premiéra nad očekávání vydařila a na českém muzikálovém nebi je představení skutečným zázrakem, plným jak krásných písniček Janka Ledeckého, tak příjemné vánoční atmosféry, dojetí z krásně napsaného příběhu, ale pořádné dávky legrace. Všichni herci si představení užívali, z jejich výkonů se na diváky přenášela srdečnost a laskavost, kterou všichni v této hektické době tolik, tolik potřebujeme.
Vánoce… nejkrásnější svátky v roce... ale pro někoho možná zároveň nejsmutnější. Nejsmutnější, když nás někdo navždy opustí, a my je máme trávit bez něj. To je právě případ Marka, kterému zemřela žena při porodu syna Tomáše, kterého Marek od té doby vychovává sám s dědečkem a bratrem Pájou. Tradiční Vánoce se v rodině tedy neslaví, slaví se jen jako narozeniny Tomáše. To se má však brzy změnit. Na podnikovém večírku se Marek potkává se svou dávnou láskou Veronikou. Jak to všechno dopadne, vám samozřejmě prozrazovat nebudu, nechci vás připravit o pointu. 
Pojďme se tedy podívat na představení samotné a jednotlivé herecké výkony.
Vánoční zázrak má výborně napsané libreto a je na něm hodně znát, že ho psal zkušený scénárista a právě především dramaturg Jan Potměšil. Příběh má tempo, gradaci, nechybí v něm překvapení, zápletky ani spousta humorných scén a dialogů, které vhánějí divákům do očí slzy smíchu. Hudba Janka Ledeckého velmi vkusně a zdařile spojuje příběh jednak starými osvědčenými hity, ovšem v nových, citlivě udělaných aranžích Martina Kumžáka, ale uslyšíme i zcela nové písně, specielně pro toto představení dopsané. 
Nemusím dodávat, že diváci si melodie tiše broukají pod vousy, a nejen u těch známých písní. Právě několik těch nových jsou dobrými kandidáty zařadit se k dalším Jankovým hitům.
Scéna Šimona Cabana je jednoduchá, ale velmi účelná a nápaditá, nic tam není zbytečné, vše tam má své místo. Velmi drahá a nákladná technika, kterou Divadlo Broadway pořídilo pro představení Kat Mydlář, je použita i v tomto představení, ale velmi úsporně, jen tam, kde to má skutečně význam a kde to podpoří děj velmi nápaditým způsobem. Naopak oceňuji, že velké LED obrazovky po stranách jeviště neslouží jen jako obrazová dekorace, ale režisér Balaš je povýšil na velmi neotřelou rekvizitu, kde využil možností, které poskytuje filmová a triková technika.
Úžasné bylo např. zobrazování sms zpráv v reálném čase, kdy si je oba hlavní představitelé posílali a divák si je mohl číst, jako by je psal a odesílal sám. Velmi působivá byla i scéna v nemocnici, kdy se Veronice zatočila hlava. Do té chvíle statické chodby na obrazovkách se najednou začaly houpat a vytvořily dokonalou iluzi – nevzpomínám si, že bych se někde na divadle setkala s projekcemi, které by tímto způsobem znázorňovaly to, co je děje hlavnímu hrdinovi v hlavě. Výtvarníkem projekcí je Tomáš Gaisler, a přistoupil k nim velmi tvůrčím způsobem. Běžný divák to možná vnímá jen tak mimochodem (což je dobře!), ale pro mne byly tyto projekce skutečnou lahůdkou, do detailu propracované, promyšlené, velmi citlivě doplňující děj na jevišti, opravdu jsem si je vychutnala.
Rovněž propadlo bylo v představení použito jen několikrát, ale velmi účelně. Protože se děj odehrává v reálném životě, režisér propadlo použil pouze v snových částech představení, kde mělo své opodstatnění a důvod. Scéna se Santa Klausem je vlastně Tomášovým hrůzným snem, a jako taková do představení zapadne i včetně nafukovacího soba přesně podle vzoru našich západních sousedů. Na pozadí tohoto kontrastu pak vyznívá náš český Ježíšek pro většinu českého publika vítězně.
Propadlo je velmi efektně využito i u Tomášovy sólové písně, kdy se Tomáš trochu překvapivě a nečekaně vynoří před usnutím i s postýlkou jakoby z hlubin naší duše a dojemným dětským hláskem zpívá Ježíškovi – hadrové panence v podobě anděla, kterého dostal od Veroniky – o svých tajných přáních. Píseň vyzněla velmi přirozeně, diváci se s malým klučinou, kterého si každý v sobě stále někde nosí, rádi a ochotně ztotožní. Dodávám, že mnozí se slzami v očích. Od malého Filipa Antonia excelentní výkon, ale k němu se ještě vrátím později.
Představení je plné krásných a neotřelých nápadů, zaujalo mě například použití prvků černého divadla při písničce „Ruka ruku umyje“, nebo práce se světýlky, ze kterých herci vytvoří tu rybu, jindy vánoční stromeček. Práce s rekvizitami dává divákovi možnost pro fantazii, a ten se do každé takové hry s chutí pustí společně s herci. Na tomto místě nemohu nezmínit hudební kreace Tomáše a strejdy Páji, kdy používají golfové hole jednou jako kytary, hned zase jako mikrofony v písničce „Na ptáky jsme krátký“. Tato scéna patří jednoznačně k nejhumornějším z celého představení, diváky skutečně zvedla ze sedadel.
Kostýmy vytvořila Simona Rybářová a bylo jich opravdu hodně. (Jenom malý Tomáš má v představení převleků několik.) Jedna kategorie kostýmů se týkala civilního oblečení všech představitelů, druhá rovina kostýmů z kategorie „snů a představ“. A tady měla Simona Rybářová skutečně velký prostor, kterého naplno využila. Zcela nepřehlédnutelná byla scéna se Santa Klausem v písni „Santa Superstar“, kde se jeviště hemžilo nejen těmito postavičkami v červených čepicích s bílými bambulemi, ale i kostýmy celého kompasy nás nenechaly na pochybách o tom, kde jsme se ocitli. Kostýmy podtrhly celou nadsázku, se kterou je tato scéna pojatá.
Velmi mě také zaujal obživlý Betlém, který se na jevišti objeví vlastně pouze při písni „Od těch časů“, ale kostýmy jednotlivých postav Betlému jsou krásně propracované, poznáváme pastýře, anděla, tři krále a další nezbytné postavy. V kontrastu s těmito „snovými“ scénami se výtvarnice pustila i do velmi odvážných a odhalených kostýmů sekretářky Moniky & spol. na Mikulášském večírku. Musím přiznat, že i ty se jí skutečně povedly a mnohé pánské oko na nich jistě se zalíbením spočinulo.
V roli dědečka se na premiéře představil neodolatelný a excelentní Petr Kostka. Svou roli si užíval s nadhledem a noblesou, jakou dokáže ztvárnit snad jenom on. Jeho dědeček byl neuvěřitelně laskavý a lidský a bylo znát, že má rád oba své syny, pragmatického Marka i trochu ztřeštěného Páju, a nejvíce miluje svého vnuka Tomáše. Ač se to zpočátku nezdá moc pravděpodobné, nakonec se ze své pozice profesora hematologie zapojuje do bláznivého nápadu svých synů a Tomáše splnit těžce nemocné Veronice její sen, přání, které tajně napsala Ježíškovi, že by někdy chtěla umět létat. Od začátku představení až po závěrečný rokenrol s babičkou při děrovačce, který ve svých 74 letech vystřihl jako mladík – brilantní, mistrovský výkon, na takové úrovni, že roli vlastně nehraje, ale prostě tím dědečkem je.
Linda Rybová v roli Veroniky byla půvabná, křehká, dojemná. Krásné jsou její scény s malým Tomášem, nejprve když se seznámí a Veronika si myslí, že Tom je pejsek a láká ho na psí suchary, nebo potom později, kdy společně poprvé píšou dopis Ježíškovi. U scén v nemocnici výborně zahrála svůj strach, své naděje, o kterých už si myslí, že jsou ztracené… Ačkoli Linda Rybová nedisponuje zvlášť silným hlasem, její zpěv se k roli přesně hodí a celkově vyznívá výborně, protože zpívá od srdíčka, a může opírá se o kvalitní hudbu a texty.
V roli Tomášova otce Marka jsme viděli Martina Trnavského, který vytvořil s Lindou Rybovou krásný pár. Ani on není zpěvákem v pravém slova smyslu, ale spíše zpívajícím hercem. Nicméně má velmi zajímavou barvu hlasu a jako herec dává do zpěvu projev, který mu může divák beze zbytku věřit. Po herecké stránce se mi u něj velmi líbily přeskoky z jednotlivých rolí, které ztvárňoval. Jednak podnikatele, vysoce postaveného manažera v developerské firmě a na druhé straně tátu Tomáše, kterého nesmírně miluje, ačkoli na něj nemá kvůli své práci moc času. Krásně dokázal vykreslit i vztahy se svým otcem a bratrem Pájou. Přirozeně, tak jak to bývá v běžném životě.
Malého Tomáše ztvárnil teprve osmiletý Filip Antonio. Po jeho výkonu na této premiéře nelze než konstatovat, že je to zcela výjimečný talent, a to po všech stránkách. Po pěvecké, herecké i pohybové stránce, dokonce má i potřebný nadhled pro humorné dialogy a komediální scénky s dospělými hereckými partnery, a při tom si stále udržuje svou dětskou milou přirozenost. Dospělí herci ho brali jako sobě rovného parťáka. 
V neposlední řadě musím ocenit i Filipovu profesionalitu, když se v zákulisí před poslední písničkou velmi bolestivě zranil na čele. Přesto nechtěl představení přerušit, aby to ostatním nepokazil, a k závěrečné písničce nastoupil přesně, jak měl, a také ji perfektně dozpíval. Filípku, smekám!
Tomáš se jednoznačně nejvíce na jevišti vyřádil se strejdou Pájou, kterého si s velkou chutí zahrál Aleš Háma. V představení dostal nejen prostor vyniknout jako vynikající komik, ale také jako velmi zdatný muzikant. Jejich společné scény v sólech na elektrické kytary (golfové hole), či na bicí (s vlasy narychlo vytvořenými z mopů), nebo společně zpívaná koleda s diváky, patřily opravdu k lahůdkám, které rozesmály a roztleskaly celé publikum. Jen se strejda Pája objevil na jevišti, už divák čekal nějaký gag. 
A rozhodně nebyl nikdy zklamán. Ocenit musím i fyzickou kondici a odvahu Aleše Hámy, se kterou vylezl i na vysoko pověšený lustr.
Jana Švandová nám s grácií sobě vlastní předvedla okouzlující, laskavou babičku, plnou pochopení a lásky. Na generálce jsem viděla Naďu Konvalinkovou, obě babičky se mi zdály výborné, Jana Švandová měla trochu více noblesy, Naďa Konvalinková byla zase bodřejší. Výborně a s přirozenou profesionalitou si poradila například se zaseknutým zipem Tomášovy bundy. Její věta: „Ono se nám to nějak zaseklo, viď? Tak to sundáme přes hlavu…“ odrovnala snad všechny diváky v sále. Moc se těším i na Lubu Skořepovou, která si dle referencí kolegů svou babičku neuvěřitelně užívá.
V roli podnikatele Radka se na premiéře představil Marek Vašut. Hraje ho jako sebevědomého muže, který jde přes bezohledně přes mrtvoly za svým cílem – vydělat co nejvíce peněz. Zde si však nemohu odpustit srovnání s druhou alternací Karlem Dobrým, které jsem rovněž měla tu čest viděla na generálce. Marek Vašut nebyl vůbec špatný, ale v porovnání s Karlem Dobrým mi už zdaleka nepřipadal tak přesvědčivý. Když se však na jevišti objevil Karel Dobrý, nemusel ani nic říkat a člověku z něj přejel po zádech mráz. Bylo jasné, že je tím, kdo tahá za nitky a manipuluje s osudy druhých lidí, nehledě na jakékoliv city.
S ničím takovým jsem se u Marka Vašuta bohužel nesetkala. Což je ve výsledku trochu škoda, protože na tom, jak je tato role zahraná, záleží i konečné vyznění celého příběhu. Čím větší kontrast, tím lépe na pozadí tohoto ztělesněného zla pak v závěru vynikne a zvítězí láska, lidskost a dobrota kladných hrdinů příběhu. Dokonce Santa Klaus v Karlově podání vyzněl vlastně hrozivě v celé své zrůdnosti komerčního zaměření tohoto fenoménu. V
e Vašutově podání jsem měla spíše pocit, že jde vlastně „jen“ o legraci a show.
Sekretářka Monika v pojetí Alžbety Bartošové je sice nepřehlédnutelnou rolí, nicméně není rolí hlavní, a také není ve scénáři zdaleka tak propracovaná, jako ostatní postavy v příběhu. Alžbeta zpívá výborně a dostala zde možnost ukázat i své jiné, zcela nepominutelné ženské přednosti. O tom, že Monika ovládá čtyři světové jazyky a vystudovala Oxfrod, se v ději vlastně pouze hovoří, Monika v příběhu plní úlohu sekretářky, a když v důležitém momentě tato „hvězda showbyznysu“ dokonce selhává, dostává od šéfa Radana padáka. Toť o Monice asi tak vše.
Co říci na závěr, když vám nemohu a ani nechci prozradit pointu příběhu? Na prkna Divadla Broadway se ve stříbrném vánočním třpytu z hvězd snesl zdařilý, laskavý, dojemný, ale i úsměvný muzikál, který nenechá žádného diváka chladným. Vždyť stačí tak málo a podobný příběh může potkat každého z nás. Důležité je mít otevřené srdce a nepřestat věřit na zázraky. A vědět, že nestačí jen věřit, ale že pro ten zázrak musíme také něco udělat. A to dokáže jen jediná věc na světě – láska.
Dle posledních zpráv je Vánoční zázrak až do konce roku beznadějně vyprodaný, takže ač bych vás na něj moc ráda pozvala, nevím, jestli se vám podaří ještě nějaké lístky sehnat. V každém případě se tento kus Janka Ledeckého má hrát na Broadwayi každým rokem vždy během adventu, takže Vánoční zázrak má dobře našlápnuto stát se kultovní vánoční záležitostí podobně jako třeba Tři oříšky pro Popelku. Ale to už musí ukázat čas a hlavně diváci. Za sebe vám přeji krásné a klidné svátky, a přijďte se na Vánoční zázrak podívat zase za rok. Určitě stojí za to. A během roku 2012 si ty zázraky můžete zatím trénovat…
Komentáře k článku
PS: a ještě jeden dotaz. Vy jste Filípka zatím v žádné jiné roli neviděla?