Musicalnet.cz

Neděle 16. ledna 2011 byla dnem, kdy se „kategorické imperativy“ Michala Horáčka, podtržené osobitou hudbou Petra Hapky naposledy vznesly pod klenbou svatostánku Státní opery Praha, a diváci usedli v do posledního místa zaplněném hledišti s připravenými kapesníčky na klíně, aby se rozloučili s lyrikálem Kudykam. Bylo mi ctí sledovat tento na české kulturní scéně zcela výjimečný projekt od jeho prvních krůčků, přes premiéry v říjnu 2009 až po dnešní derniéru. I se zkouškami jsem viděla něco přes třicet představení Kudykama. Zhlédla jsem tedy všechny alternace ve všech možných kombinacích, a tak než se naposledy zvedla opona, nemohla jsem se ubránit určité rekapitulaci.

Od první premiéry v říjnu 2009 lyrikál Kudykam navštívilo kolem 65 000 diváků, mnozí z nich představení viděli i několikrát. Režie tohoto ojedinělého projektu textaře a libretisty Michala Horáček a skladatele Petra Hapky se zhostil Dodo Gombár. Choreografií byl pověřen Petr Strouhal, Michaela Hořejší vytvořila scénu a kostýmy. Pro všechny účinkující se Kudykam časem stal srdcovou záležitostí, každým dalším představením zrál jak víno, a ke konci se v něm už nedaly najít slabší herecké výkony. V kuloárech divadla byl často vídán i samotný autor Michal Horáček, který si rád s diváky popovídal.

V roli Kudykama se představili celkem čtyři herci. Nejmladší Vojtěch Dyk, ve kterého Michal Horáček zpočátku vkládal velké naděje, nakonec odehrál jen několik repríz. Jak Vojta sám někde v tisku podotkl, cítil se vždy spíš Martinem než Kudykamem, spíše tím, kdo hledá, než tím, kdo by měl ukazovat cestu. Přestože má nesporný talent a pro mnoho mladých děvčat velké charisma, Kudykama měl postaveného trochu jako frajírka, který všechno zná a ví, a to nemuselo všem divákům sedět. V roli Kudykama jsem Vojtu Dyka viděla několikrát, pěvecky byl skutečně vynikající, po herecké stránce vždy odváděl profesionální výkon. Přesto poslední reprízy již nehrál a neviděla jsem ho ani na derniéře.

Ze Slovenska si přijel Kudykama zahrát Csongor Kassai, který je již vyzrálým a zkušeným hercem, který už o životě ledacos ví a mnohé pochopil, zná jeho úskalí a tajemná zákoutí i mnohé z jeho netušených krás. A s touto životní zkušeností vetknul svému Kudykamovi určitý nadhled a shovívavost. Martinovo klopýtání a první krůčky za dveřmi jeho pokoje v Penzionu Svět Csongorův Kudykam chránil s otcovskou laskavostí, a stejně tak jej provedl až k hlubokému poznání na konci příběhu. Pěvecky se mi Csongor Kassai velmi líbil, jeho hlasový fond i vcítění se do role jsou obdivuhodné.

Další alternací Kudykama byl Karel Dobrý, herec, který v Čechách nebyl širší veřejnosti až tak známý. Diváci ho znají spíše ze zahraničních filmů, kam je často obsazován, neboť plynně ovládá několik jazyků. Michal Horáček na něj dostal doporučení, byl se na něj podívat a okamžitě mu roli Kudykama nabídl. Zdá se, že se ve výběru trefil do černého. Karel Dobrý vetkl Kudykamovi démoničnost tajemné bytosti, od které může člověk očekávat prakticky cokoli. Jeho Kudykam chvílemi Martina laskavě na cestě provázel, chvílemi mu jakoby mu sám nastražoval záludné pasti a bavil se jeho bezradností. Pěvecky byl brilantní, skvělý i pohybově a tanečně. Kudykam Karla Dobrého na mne působil nejpřesvědčivěji, zvláště v kombinaci s Ondřejem Rumlem v roli Martina.

Čtvrtým Kudykamem byl Jan Sklenář. Tento talentovaný herec, s domovskou scénou v Hradci Králové, v představení ztvárňoval především Štamgasta, kde přímo exceloval jak herecky, tak po pěvecké stránce. Oznámení na webových stránkách, že Jan Sklenář má nastudovanou i roli Kudykama, vzbudilo mezi fanoušky tohoto představení pořádný rozruch, a tak, když bylo jasné, že Kudykam ve Státní opeře končí, produkce rozhodla, že na žádost diváků Jan Sklenář Kudykama odehraje. Poprvé a zároveň naposledy. Stalo se tam 13. 1. 2011. Jeho Kudykam byl překvapivý, jiný, láskyplný a především hodně hravý. Představení to bylo výjimečné a Jan Sklenář podal po všech stránkách i výjimečný a vynikající výkon. Škoda, že se tak stalo jen jednou, ale jsem vděčná, že jsem mohla být u toho.

Roli Martina ztvárnili celkem tři protagonisté. Marek Holý je zkušeným hercem, kterého mohou diváci znát i z mnoha jiných rolí v několika pražských divadlech a na muzikálových scénách. Jeho Martin byl přesvědčivý, stál na pevných základech a nabídl divákům i silný emotivní prožitek. Marka jsem viděla v roli Martina několikrát a nikdy mne nezklamal, vždy odvedl profesionální výkon a překvapil mne i po pěvecké stránce.

Dalším Martinem byl Jan Maxián, který je rovněž zkušeným hercem, dabérem i zpěvákem, ale i skladatelem, (s Vojtěchem Dykem působí ve stále populárnější skupině NightWork). Svému Martinovi vložil určitou hravost, na roli stačil i pěvecky a něco vytknout by se mu dalo jen velmi těžko. Ale ve srovnání s ostatními dvěma alternacemi se mi Jan Maxián jevil jako poněkud méně výrazný, což se projevilo i při derniéře, kdy si diváci mohli jednotlivé výkony poprvé a naposledy porovnat hned v jednom představení zároveň.

S nejmenšími hereckými zkušenostmi vstoupil do Kudykamu třetí Martin, zpěvák Ondřej Ruml, který zaujal Michala Horáčka v soutěži X-faktor v roce 2008. Pan Horáček se spolehl na svou intuici a Ondřejův talent a šel do rizika do role Martina ho obsadit. Ondřej velice záhy pochopil svou šanci a důvěru do něj vloženou. Přes vlastní počáteční pochybnosti a nejistotu se opřel o pomocné ruce režiséra Dodo Gombára a svých herecky zkušenějších kolegů a od doby premiéry na sobě neuvěřitelně zapracoval a získal jistotu. Jeho Martin každou další reprízou zrál a třeba „Havrani na sněhu“ v jeho podání byli pro mne v posledních představeních skutečnou lahůdkou. Po všech stránkách, nejen pěvecky.

V roli Martiny alternovaly čtyři herečky: Lucia Šoralová, Petra Hřebíčková, Hana Holišová a Jana Stryková. Každá svou Martinu pojala trochu po svém, což je samozřejmě dobře, každá jí vložila něco trochu jiného a srovnávat jejich výkony je pro mne trochu obtížnější než srovnávat výkony v rolích Martina či Kudykama. Přesto však se mi nejvíce líbila Petra Hřebíčková, která je asi nejlépe vybavena herecky. Její projev byl velmi přirozený. Lucia Šoralová se mi líbila spíše po pěvecké stránce než po herecké. Výkony Hany Holišové a Jany Strykové byly vyrovnané, obě zpívaly dobře, čistě a svou roli zvládly velmi dobře. Pan Horáček si zaslouží velkou pochvalu za to, že dává příležitost pražskému publiku méně známým herečkám.

V roli Jasnovidky alternovaly tři herečky, přesnější by bylo napsat dámy českého divadla. Hodnotit výkon Niny Divíškové mi nedovoluje úcta ke všemu, co za svůj život na prknech českých divadel dokázala. Role Jasnovidky jí seděla a vyčítat jí v jejím požehnaném věku, že pěvecky part neuzpívala, bych považovala za neslušné. S tímto „malým problémem“ si ostatně poradila s grácií sobě vlastní. Vysoké polohy v písni odrecitovala a s ochotnou pomocí ostatních účinkujících na jevišti, kteří zpívali s ní, tango Jasnovidky nakonec vyznělo více než příznivě.

Hana Seidlová pro mne byla velice zajímavou Jasnovidkou, která měla skutečně „šťávu“. Její výkon byl jistý, vyzrálý a nechyběl mu potřebný nadhled. Pěvecky byla vynikající, poměrně obtížné tango zvládla naprosto bravurně a s chutí si ho užívala. Skutečnou lahůdkou pak byla závěrečná píseň „Zázrak“, kterou autoři dopsali až v průběhu uvádění Kudykama a Jasnovidka ho začala zpívat po představení coby lahůdkový přídavek. Moudrost a hloubku Horáčkova textu podtrhla Hapkova hudba a diváci se často při této písni neubránili slzičkám.

Jasnovidka Věra Nerušilová byla se svým snad nejhlubším kontraaltem v našich končinách pro tuto roli přímo předurčena a od pana Horáčka by byl hřích tuto dámu do Kudykama neoslovit. Jak se sama Věra Nerušilová vyjádřila, po písni od pánů Horáčka a Hapky toužila celý život, a až na sklonku její kariéry se jí tímto její sen splnil. A s tímto nasazením také ke své roli přistupovala, Jasnovidku hrála s plným nasazením, celým srdcem a svým nezdolným temperamentem „Kočky ze Záběhlic“. Verše Michala Horáčka v jejím pojetí dostávaly neopakovatelné kouzlo.

Roli komického strýce Martina, „klasika průměru“ ztvárňovali střídavě tři herci. Zkušení hráči Jaromír Dulava i Pavel Zatloukal podávali standardně dobrý výkon, roli dodávali určitý nutný nadhled i smutnou komiku… O rozporuplných růžových králíčcích a gumácích Havlovi, Klausovi a Elvisovi se toho už napsalo více než dost, a oba herci se s tímto místem ve scénáři vyrovnali po svém, a nedá se říci, že špatně. Kdo mi však v roli Strýce seděl jednoznačně nejvíc, to byl Václav Svoboda. Ve své postavě se našel a užíval si ji plnými doušky. Jeho „Lafeta“ dokázala diváky skutečně rozesmát a pobavit.

Štamgast měl také tři alternace. Ačkoliv alternace v ostatních rolích byly hodně vyrovnané, u Štamgasta jsem zaznamenala větší rozdíly. Na Filipa Čapku jsem měla štěstí pouze jednou, jeho výkon neurazil, ale ani se mi nevryl hluboko do paměti. Gustav Řezníček byl zpočátku sice herecky přesvědčivý, ale pěvecky si nebyl jistý zvláště ve výškách, což způsobovalo, že mu člověk některé vypjaté chvíle („Smích z vedlejšího pokoje“ nebo „Štvanici“) nemohl příliš věřit.  

A tak jsem se těšila a vyhledávala jsem představení, kdy hrál Štamgasta Jan Sklenář, neboť ten dokázal dát postavě potřebnou razanci a pěvecky byl vždy vynikající. Ve scéně u fontány dokázal být opravdu mrazivý a nejen pro mne to byl na dlouhou dobu zkrátka nejlepší Štamgast. V posledním týdnu Kudykama jsem však viděla dvakrát opět Gustava Řezníčka a nestačila jsem se divit jeho proměně. Velmi na sobě zapracoval, a před jeho výkonem ráda smekám. Zpíval čistě, výšky měl jisté a herecky to byl prostě koncert.

Cizí ženu ztvárnila šansoniérku Naďa Válová, kterou Michal Horáček objevil v soutěži Superstar, kde u poroty nijak zvlášť nezabodovala. Ale opět se ukázal Horáčkův neomylný odhad na výjimečný talent, který je třeba podpořit. Na hlas a projev Nadi si člověk musí chvíli zvykat, zpívá velmi zvláštním způsobem, tak „napůl úst a skoro nesměle“, ale po chvíli člověk přijde na to, že takhle je to právě ono. Její „Cizí žena v cizím pokoji“ byla vždy excelentní, a já jsem se vždy těšila, jak si vychutnám melancholické vrstvy Nadina hlasu.

Druhou alternací Cizí ženy byla Lucia Šoralová. I její dlouholetým stereotypem manželství uvláčená žena byla velmi zajímavá, měla potřebný nadhled, a v této malé vedlejší roli podala Lucia velice slušný výkon. Co jsem u obou zpěvaček vždy velmi obdivovala a oceňovala, bylo, že dokázaly píseň dozpívat, aniž by hnuly brvou, když jejich protějšek se u jejich společného lože drbal, svlékal, rozkládal gauč a stlal peřiny takovým způsobem, že se hlediště válelo smíchy. Přes závažnost tématu se tato píseň stala ke konci uvádění Kudykama velmi komickou scénkou.

Pro zajímavost se můžete podívat, jak Cizí ženu ztvárnila na první premiéře jako host Lucie Bílá.

V roli Šumichrásta Alfy vystupovali Denny Ratajský, Michal Kavalčík a Viktor Polášek, Šumichrásta Betu alternovali Zbyněk Fric, Olda Smysl a Petr Šudoma, jako Šumichrásta Gamu jste mohli vidět Petra Šudomu a Petra Novotného a Šumichrásta Deltu ztvárňovali pánové Václav Muška a Jan Bursa. Tito Kudykamovi rozverní společníci měli poměrně náročný úkol po všech stránkách. Museli umět výborně tančit, stepovat a zpívat, a ke všemu ještě ve složitých kostýmech připomínajícím ptáky. Výborní byli všichni a těžko mezi nimi hledat rozdíly. 

Mňaudámičky ztvárňovalo několik nadaných hereček, zpěvaček a tanečnic v jednom. V roli Mňaudámičky Una se střídaly Betka Stanková, Kristýna Kudrnáčková a Lucie Novotná, v roli Mňaudámičky Due tančily a zpívaly Kateřina Nováková, Veronika Veselá a Barbara Chybová. O roli Mňaudámičky Tre se podělily Kateřina Šildová a Tereza Martínková. Jejich výkony byly víceméně vyrovnané a splňovaly to, co se od nich očekávalo. Byly to zkrátka koketní kočky, společnice Jasnovidky, vybavené dobře jak pěvecky, herecky i pohybově.

V roli Kanta se střídali Jaroslav Synek a Vojtěch Gajda. Ve všech představeních, která jsem viděla, jsem měla štěstí více na Jaroslava Synka. Kant však není role, kde by se herec mohl nějakým výraznějším způsobem projevit, nemá zde pro to potřebný prostor. Občas projde přes jeviště a svou přítomností či německy pronesenou glosou spíše pouze jen ilustruje děj, takže jsem v hereckém výkonu obou pánů neviděla větších rozdílů.

Do role Pozorovatele byl obsazen neopakovatelný a charismatický František Segrado. Jako jediný neměl v Kudykamovi alternaci, a tak ani není co porovnávat. Jeho dvě písně v představení jsou prostě bezkonkurenční, zvláště „Rozeznávám“ s baletkami je úžasná. Horáčkův překrásný text zpívá František s vědomím vyzrálého muže, který už ví, co od života chce, a dovede si vychutnat jeho krásy pomalými doušky skutečného labužníka. To vše podtrženo Martinovým chápajícím pohledem v kruhu nad jevištěm… nádhera!

Velkou pochvalu a obdiv si zaslouží i company, proto bych na tomto místě ráda jmenovala i je, protože všichni odvedli v představení kus pořádné poctivé práce a bez nich by Kudykam nebyl tím, čím je. Velmi se mi líbila choreografie písně „Hladiny“, úžasné bylo i prádlo vylézající z praček a neopakovatelný byl samozřejmě dav při písních „Individualita“ nebo „Štvanice“.

Taneční company dámská: Jana Burkiewiczová, Šárka Isabela Lafková, Tereza Janotová, Tereza Kvasnovská, Ivana Černá, Jana Sochůrková, Daniela Lebedová, Lenka Hrabovská, Anna Shchekaleva

Taneční company pánská: Marek Kašparovský, Petr Kolář, Peter Dolinajec, Jurij Kolva, Jurij Slypych, Yevgen Lisovik, Martin Dinuš, Veaceslav Burlac, Mario Čermák, Ondřej Sochůrek, Josef Svoboda

Pěvecká company dámská: Lenka Janovská, Martina Fišerová, Radka Urbancová, Tereza Rajnincová, Monika Číhalová, Veronika Němcová, Veronika Kronus Vítová, Sára Vondrášková

Pěvecká company pánská: Ondřej Jonáš, Martin Streško, Radek Rozehnal, Marcel Flemr, Lukáš Jindra, Jan Roušar, Michal Maťátko, Tomáš Karchutňák

Pro srovnání jednotlivých Kudykamů se můžete podívat na závěrečnou píseň „Tante cose da vedere“ v podání hosta Karla Gotta, Csongora Kassaie, Karla Dobrého, a nejmladšího Kudykama Vojtěcha Dyka, jak jste je mohli vidět na první premiéře. Jana Sklenáře se nám v této roli bohužel zaznamenat nepodařilo.

Původní nápad, aby Kudykama v závěru ztvárňovala nějaká hvězda (Karel Gott, Lucie Bílá, Aneta Langerová, Bára Basiková, atd.), se příliš neujal. Naštěstí pan Horáček velmi brzy pochopil, že to nebude fungovat, a velmi záhy od tohoto nápadu ustoupil. A udělal dobře. Hvězda v představení působila jakoby z cizího světa a nebojím se napsat, že skoro rušivě. „Tante cose da vedere“ je vrcholná píseň Kudykama po poctivě odehraném představení. V dobách krátce po premiéře jsem vždy měla nepříjemný pocit, že pomyslnou smetanu přišla za Kudykama slíznout bez jakýchkoli zásluh na představení právě dotyčná celebrita. Naopak bez hosta vyzněl závěr představení daleko kompaktněji.

A teď již pojďme k samotné derniéře Kudykama, která se konala 16. ledna 2011. První půlku posledního představení hráli Karel Dobrý (Kudykam), Ondřej Ruml (Martin) a Petra Hřebíčková (Martina). Jak už jsem se zmínila v některé z předchozích recenzí, tato kombinace pro mne byla ze všech možností tou nejlepší a tato trojice si po všech stránkách vzájemně nejvíce sedla. Zkrátka to byl herecký i pěvecký koncert a hlavně ve dvojici Ruml – Dobrý to krásně jiskřilo. Největší pokrok udělal od dob premiér Ondřej Ruml, který se po herecké stránce až neuvěřitelně zlepšil a vyzrál.

O přestávce se těchto rolí ujali Csongor Kassai, Jan Maxián a Lucia Šoralová. Všichni tři byli výborní, nedalo se jim nic vytknout, ale přeci jen jsem se nemohla ubránit dojmu, že ve druhé polovině představení jakoby „spadl řemen“ a nic mě nedokázalo zasáhnout do hloubky nebo dojmout k slzám, jak se mi to chvílemi stávalo u první trojice. Zkrátka jsem měla pocit, a nebyl to pouze pocit můj – z řad publika mi to několik diváků potvrdilo – že první trojice hrála víc naplno a dávala do toho více prožitku a srdíčka.

Jak už to na derniérách bývá, herci je rádi prokládají různými legráckami a vzájemnými kanadskými žertíky. Nejinak tomu bylo i u Kudykama, i když vše se odehrávalo velmi jemně a skoro nenápadně. Kdo z diváků viděl Kudykama poprvé, neměl šanci si toho povšimnout. Ale ti, kdož navštívili představení víckrát, a mezi diváky byli i tací, kteří znají Kudykama téměř z paměti, si rozdílů nemohli nevšimnout a nečekanými žertíky a změnami v představení se museli opravdu dobře bavit.

A tak si třeba řemeslníci, opravující kapající vodu v Penzionu Svět, najednou podali místo klíče desítky láhev piva, při romantické procházce Pozorovatele s jeho vyvolenou si baletka po druhém boku vedla ještě navíc milence, jindy nějaký Šumichrást zmizel náhle s Mňaudámičkou v jedné z kulis a v dalším obraze z ní oba vyběhli „poněkud rozvrkočeni“… Cizí chlap v cizím pokoji svůj kanadský žertík pojal skutečně extravagantně – při svlékání svršků před uložením do postele si stáhnul dokonce i trenýrky a nabídl divákům pohled na své pozadí…

Závěrečnou píseň „Tante cose da vedere“ zazpívali oba Kudykamové Karel Dobrý a Csongor Kassai. Bylo sice znát, že se jedná o improvizaci, neboť pánové nebyli příliš sehraní, ale každý z diváků jim to rád odpustil. A potom již došlo na dlouhý potlesk ve stoje, záplavy květin a loučení. Prvním přídavkem byl duet Ondřeje Rumla a Petry Hřebíčkové „Přišlo mi to vhod“. Gesto Ondřeje, kterým dal divákům najevo, že se mohou na přídavek posadit, bylo až dojemné. Duet vehnal divákům slzy do očí.

Mňaudámičky přidaly veselou pasáž, která byla v původním scénáři sice napsaná, ale z představení byla pro jeho přílišnou délku vyškrtnuta. Jedna z Mňaudámiček si došla pro Michala Horáčka až do jeho lóže, kam se nechala vysadit dvěma Šumichrásty, předala mu krásnou růži a pozvala ho k ostatním hercům na jeviště. Michal Horáček všem poděkoval, vedení Státní opery za to, že jim bylo umožněno Kudykama v těchto nádherných prostorách hrát, všem spolupracovníkům za přístup k práci. Na jeviště samozřejmě nezapomněl pozvat spoluautora Kudykama, skladatele Petra Hapku, se kterým ho pojí nejen práce na mnoha krásných šansonech, ale i pětadvacetileté přátelství. Herci věnovali Michalu Horáčkovi pro tuto příležitost speciálně vyrobenou loutku Kudykama, která byla jeho věrnou kopií.

Dlouhý potlesk ve stoje a děkovné projevy autorů lyrikálu přerušil ještě závěrečný přídavek, píseň Jasnovidky „Zázrak“, která byla dopsána až v průběhu realizace představení. Věra Nerušilová zazpívala překrásný Horáčkův text s grácií moudré zralé ženy a v závěru ji podpořili svým zpěvem i ostatní účinkující, takže mnozí diváci nemohli zadržet slzy dojetí. Těm, kterým Kudykam přirostl k srdci, a zvykli si na něj chodit pravidelně, bude jistě velmi chybět. Ale pak už dozněl poslední potlesk, opona spadla naposledy a Kudykam na prknech Státní opery po sedmdesáti sedmi reprízách skončil.

Rozhodně však neskončil v srdcích diváků. Vyšla krásná kniha, nezapomenutelné CD a Česká televize natočila videozáznam, který brzy vyjde i na DVD. Každý z návštěvníků derniéry dostal na rozloučenou dárek. Dámy si odnesly kudykamovský vějíř, mnohé i se vzácným úlovkem – podpisem Michala Horáčka. Pánové sice podpis nedostali, ale čekalo je překvapení v podobě růžového vína či pálenky s etiketou Kudykama. Protože Kudykam přirostl k srdci nejen divákům, ale hlavně samotným účinkujícím, budeme se s písněmi z něho jistě často setkávat i na jejich koncertech či recitálech. Kdo si bude chtít zážitek z Kudykama zopakovat, může si na něj zajet do Národního divadla v Brně. V sobotu 3. června v 19:00 hraje Csongor Kassai a Ondřej Ruml, v neděli 4. června ve 14:00 a v 19:00 hodin se jako Kudykam vrací Vojtěch Dyk a Martina ztvární Jan Maxián.

Komentáře k článku

* Jméno
* Mail
WWW

Přidat komentář

Opište kód   
ChronoComments by Joomla Professional Solutions